Článek
Takže Češka? Nebo reprezentantka USA? Od roku 2008 vlastní oba pasy. Ale vztah k rodné zemi vždy měla a má pořád nesmírně silný. Loni jí také bylo propůjčeno nejvyšší české státní vyznamenání, Řád Bílého lva.
„Nikdy nerozumím tomu, že když se mluví o našich šampionkách, Martina v těch výčtech často chybí. Vždyť vyrůstala tady u nás, tady se naučila hrát tenis s českou raketou. Komunisti ji chtěli vymazat z naší historie, tak v tom přece nebudeme pokračovat,“ hromuje tenisový expert Sport.cz Jan Kukal.
Akcent je po padesáti letech v emigraci samozřejmě znát, ale libozvučné slůvko ‚vošajstlich‘ může vyslovit jen žena, která má hluboké české kořeny. Když Barbora Krejčíková před pár lety na Turnaji mistryň v Mexiku připomněla výročí 17. listopadu, vedle stojící Navrátilové se koulely slzy po tváři. Nebýt událostí roku 1989, patrně by její návštěva na finále Poháru federace 1986 zůstala ojedinělým návratem.
Po jedenácti letech se tehdy mohla procházet po rodných Řevnicích i zákoutích staré Prahy, být zase s rodinou, pozdravit kamarádky, které neviděla celou dekádu. A k tomu nevýslovně štvala komunistické pohlaváry. Každý její krok zpovzdálí sledovala ‚očka‘ Státní bezpečnosti. „Udělat s Martinou rozhovor bylo naprosto vyloučené, vůbec nás k ní nepustili,“ vzpomínal někdejší redaktor Mladého světa Luboš Beniak.
Připravený barevný magazín s profilem Navrátilové šel do stoupy, jeden z mála exemplářů zachránila pro novou Síň slávy českého tenisu Helena Suková. Navrch se na zbrusu nové Štvanici naprosto bez zábran fandilo emigrantce. Když k fanouškům mluvila na závěr v češtině, komunističtí pohlaváři už spěšně opustili svá místa v hledišti a nasedli do sovětských limuzín.
Vtipné bylo, jaké fotografie o vítězství Američanek pak vyšly v českém tisku. Navrátilová buď chybí, nebo je na snímku s trofejí uříznutá, aby nebyla vidět celá postava.
Jaký to byl paradox, když v roce 1975 americké úřady dumaly, zda mladá tenistka zpoza železné opony náhodou není komunistická špionka. Osmnáctiletá hráčka se mezitím skrývala, protože se bála, že ji agenti tajné policie unesou zpět do Československa.
Nebýt stále menší ochoty úřadů v normalizované zemi nechat tenistky volně cestovat po světových turnajích, nejspíš by k žádné emigraci nedošlo. „Martina mi vlastně otevřela dveře. Díky tomu, že utekla, jsem já jako další špičková hráčka mohla mnohem svobodněji cestovat a vyjíždět do zahraničí,“ líčila nedávno na Štvanici vítězka čtyř grandslamů Hana Mandlíková.
Ocitnout se v osmnácti sama v USA nebyl žádný med. Navrátilové chutnaly hamburgery i Coca Cola. Až o něco později, i zásluhou basketbalistky Nancy Liebermanové, pochopila, že cesta na vrchol vede jinudy.
K tenisu začala přistupovat způsobem, který předznamenal podobu dnešního profesionálního sportu. Systematicky pracovala na kondici, síle, výživě i psychické přípravě. Na kurtu sázela na agresivní hru servis-volej i neustálý tlak u sítě. Její atletičnost a důraz na fyzickou připravenost pomohly změnit ženský tenis od úplných základů.
V dobách své největší dominance sice reprezentovala Spojené státy, ale američtí fanoušci přesto stále preferovali Evertovou. Skvělé finále obou velkých rivalek z US Open 1984 ukazuje, jak chladně newyorští diváci odměnili vítězství Navrátilové.
Svou roli v tom hrála i sexuální orientace nejlepší hráčky světa. „V Americe, když se chtěla holka seznámit, tak se zeptala: ‚Hraješ tenis?‘ Tam to bylo poznávací znamení přes Billie Jean (Kingovou) a přes Martinu a podle reakce jsi poznal, jestli máš šanci,“ píše v knize Kmeny 0 bývalá reprezentantka ve stolním tenise Jana Kocianová.
O své homosexualitě začala Navrátilová veřejně mluvit už v 80. letech, kdy byla taková otevřenost pro sportovní hvězdu mimořádně riskantní. Ve hře byly sponzorské smlouvy, vztah s fanoušky i obavy z toho, jak takové přiznání ovlivní kariéru.
Navrátilová se stala ikonou LGBT komunity, ale také udělala nesmírně mnoho pro zrovnoprávnění mužského a ženského tenisu. „Každý rok by Martině a Billie Jean měly přední hráčky posílat ozdobné gratulace, bez nich by nikdy neměly tak vysoké prize money,“ dodává Kukal.
A Navrátilová se stále bije za práva ženských sportovkyň, i když to v některých militantních kruzích vyvolává zášť a nadávky.
Legenda z Řevnic ale také nechybí na žádném grandslamovém finále s českou účastí. Letos ve Wimbledonu oplakala triumf a dojemný proslov Lindy Noskové. Zvláštní symbióza ji pojí s dvojnásobnou šampionkou z All England Clubu Petrou Kvitovou. „Je to mezi námi propojené. Navíc je Petra taky levačka. To je něco zvláštního, hlubšího,“ říká Navrátilová, která zůstala bojovnicí i po kariéře. Úspěšně se prala s rakovinou, v čemž byla inspirací také pro svou největší rivalku Evertovou.
V sedmdesáti letech pořád zůstává osobností, kterou nejde zařadit do jedné škatulky. Je českou i americkou tenisovou legendou, sportovní revolucionářkou, ale i průkopnicí otevřenosti, která pomohla změnit životy mnoha lidem.
Grandslamové trofeje z ní udělaly legendu. Sama ale nepsala jen dějiny tenisu, pomáhala měnit i jeho budoucnost. Každodenní odvaha jít vlastní cestou pak stvořila zcela výjimečnou osobnost, která dalece přesahuje hranice sportovních rubrik.
