Hlavní obsah

Pořád mi to běhá, tak pokračuju, ale trenér mi občas uleví, říká nezničitelný Rezek

Karel FeltSport.czPrávo

Když v posledním utkání sezony Příbram v barážové odvetě s Brnem zachránila ligu, její klíčový hráč Jan Rezek připustil, že to mohl být poslední zápas v jeho bohaté kariéře. „Byl jsem totálně vyčerpaný. Hlavně psychicky, ale zachránili jsme ligu. V krátké dovolené jsem si odpočinul a dostal novou chuť. Pořád mi to běhá, tak pokračuju," řekl v rozhovoru pro Sport.cz a Právo po startu přípravy sedmatřicetiletý záložník.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Jan Rezek bude v kariéře pokračovat minimálně rok

Článek

Po posledním utkání baráže jste říkal, že toho máte dost a nevíte, jestli budete pokračovat, nebo neukončíte kariéru jako spoluhráč Rudolf Skácel. Teď zase polykáte tvrdé tréninkové dávky. Co rozhodlo, že pokračujete?

Furt jsem zdravej a sezóna dopadla dobře, zachránili jsme se v nejvyšší soutěži. Po rozhovorech s kamarádama a šéfem klubu Jaroslavem Starkou jsme se domluvili, že budu pokračovat.

Bylo to těžké rozhodování?

Vůbec ne. Pořád mi to běhá, na rychlosti jsem toho tolik neztratil, spoustu věcí vyváží zkušenosti. Kdybych teď skončil, asi bych později litoval. Na rovinu, skončit mohu kdykoliv, ale já nejsem typ, který utíká z boje, když se třeba nedaří. Fotbal mám rád, pořád mě baví, takže zkrátka pokračuju.

Ani rodina vás nepřemlouvala, abyste skončil?

Právě naopak! Asi to tak jinde je, ale moje přítelkyně je zřejmě ráda, když nejsem doma (smích). Hodně mě podporuje a říká, že dokud mi to jde, tak ať hraju. Děti to se mnou neřešily.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Jan Rezek z Příbrami proměňuje nařízenou penaltu během utkání s Duklou.

Opravdu jste v závěru minulé sezony neprožil nějaký moment, kdy jste si sám říkal, že to je konečná?

Takový moment jsem vyloženě neměl, i když mi bylo několikrát hodně těžko. Vždyť v nadstavbě to s námi bylo jako na houpačce. Když jsme vyhráli na Bohemce, mysleli jsme si, že už jsme z barážové pasti utekli. Přijeli jsme ale do Opavy, kdy jsme dostali přes hubu. Všechno se rozhodovalo v posledních zápasech. Porazili jsme doma Duklu a jásali, protože Bohemka prohrávala s Opavou, jenže v posledních sekundách nastavení srovnala a do baráže jsme šli my. Hrozný pocit...

Ten byl nejkritičtější?

Přesně tak. Baráž je ošemetná, v Brně jsme vedli brzy o dva góly, nakonec jsme zachraňovali remízu, odvetu doma jsme naštěstí zvládli. Upřímně smekám před Brnem, byl to velmi silný soupeř.

Stihl jste vůbec v krátké dovolené vyhnat z těla psychickou a fyzickou únavu po těžké sezoně, a hlavně jejím závěru?

Moc času nebylo, měli jsme jen čtrnáct dní volna, obvykle to byly tři týdny nebo i víc. Na tohle nejsme zvyklí. Ale beru to i tak, že jsme si sami sezonu prodloužili tím, že jsme po nadstavbě spadli do baráže. Na druhou stranu svaly neměly čas úplně zlenivět, takže se teď lépe probouzejí. Přesto doufám, že příští jaro si dovolenou sami nezkrátíme baráží a zachráníme se dřív, nebo budeme hrát v klidné prostřední skupině o Evropu.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Jan Rezek z Příbrami v bráně při utkání s Baníkem

Setřásá se lépe psychická nebo fyzická únava?

Kupodivu v mém věku ta psychická. I když jsme v hrozně krátké době odehráli sedm těžkých zápasů, myslím nadstavbu a baráž, kondičně jsem na tom byl docela dobře, protože jsem se na ten přídavek dokázal připravit. Fyzicky jsem se dokonce s každým zápasem cítil lépe a lépe, i když to na jejich konci tak nevypadalo (úsměv). Ten psychický tlak byl ale obrovský.

V čem nejvíc pro tak zkušeného matadora jako jste vy?

I když se snažíte si tlak nepřipustit, do hlavy se vkrádají myšlenky, že se záchrana nakonec nemusí povést a spadneme do druhé ligy. Nikdo jsme s nadstavbou a baráží neměl žádné zkušenosti. Zodpovědnost na hřišti jsem jako nejzkušenější měl nakonec hlavně já, Ruda Skácel už nenastupoval a Míra Slepička byl zraněný. Ale zachránili jsme se, takže i všechna únava se vstřebávala docela dobře. Po úspěchu je to snazší.

A po dvou týdnech zpátky... Příprava už běží, máte nějaké úlevy?

Vletěli jsme do přípravy po hlavě, a ještě v takových vedrech... Trenér Roman Nádvorník nás nešetří, ale nějaké úlevy mi dává. Nechce mě zničit. Nenaběhám toho úplně tolik, jako mladí kluci, a dokonce mi dal i den volna. Za ty roky už sám vím, co mi pomůže a co ne. Kouč zase ví, že ho neošidím, protože bych šidil především sám sebe. Nabírání fyzičky na začátku přípravy je vždycky nejhorší. U mne už trvá déle, než se nohy znovu rozběhnou a svaly proberou. Občas si zanadávám, některé dávky koušu hodně těžko, ale to i ti mladší, tak to zkrátka je v tomhle období vždycky a všude.

Co vás nejvíc bolí?

Hlavně nohy, ale dá se říct, že vlastně úplně všechno (smích). To je prostě fotbal a tvrdá příprava k němu patří, pokud se chceme posunout dál. Zvládnout se ale rozhodně dá. Určitě je dobře, že pocucháme nervy i naší vůli, které se kolikrát moc nechce (úsměv). Během sezony jsou horší chvíle. Třeba když máte nějaké zranění, které se v tomhle věku už hojí mnohem pomaleji, ale vy chcete klukům pomoct, chcete hrát, potřebujete trénovat, takže jdete i přes bolest.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Filip Hašek bojuje o míč s Janem Rezkem

V poslední době jste v Příbrami zažil jako kouče Josefa Csaplára a teď Romana Nádvorníka. Kdo z těch dvou je v přípravě na hráče větší pes?

Každý trenér má svoji filozofii a na něco je přísnější. Trenér Nádvorník hodně staví na tom, abychom byli kondičně dobře připravení, tak nás honí (úsměv).

Jak si vůbec nejlépe odpočinete?

Když jsem sám doma na gauči, mám nohy nahoře a všude je ticho... Ale to nebývá moc často. Stejně mi to dlouho nevydrží a po dětech a přítelkyni se mi stýská, já jsem s nima moc rád.

Dal jste si nějaký termín, do kdy ještě budete hrát?

Termín ne. Kdyby mi ale někdo řekl, že budu hrát ještě v sedmatřiceti ligu, tak bych mu nevěřil. Budu hrát, dokud budu zdravý a půjde mi to na hřišti... Víte, když jsem předloni přestoupil z Příbrami do Teplic, myslel jsem si, že už to tam dohraju. A šup, jsem zase v Příbrami a jdu do další sezony... Neplánuju nic, beru život a fotbal, jak jdou.

Takže o tom, co budete dělat po kariéře, jste ještě nepřemýšlel?

Ale ano. Především chci zůstat u fotbalu. Můj velký kamarád Pavel Horváth mě láká do Plzně. To by se mi líbilo, zažil jsem tam krásné roky a s Horvim spoustu legrace. Máme podobné fotbalové myšlení. Ale zatím to odkládám. Nikdy ovšem nevíte, co život přinese.

Jste na prahu nové sezony, a zase to jako na nejzkušenějším bude především na vás. Mají k vám spoluhráči o generaci a víc mladší velký respekt?

Tohle je v pohodě, v Příbrami máme zdravou kabinu. Nejhorší je, že těm mladým klukům se kolikrát nechce makat. Trochu je chápu, také jsem si prošel taková období. Jenže já neměl tolik talentu jako někteří z nich, ale chtěl jsem něco dokázat, jít do lepších klubů, než byly Teplice, musel jsem víc makat. Říkám jim, že teď mají obrovskou šanci růst, a když ji promarní, za pár let zakrní, zahodí kariéru a pes po nich neštěkne, což by byla škoda, protože v Příbrami fakt rostou úžasné talenty a dostávají šanci se ukázat. Někdy to hůř chápou, inu mládí... Ale jinak jsou fajn.

Před čtrnácti dny byl brněnský útočník Michal Škoda obrazně řečeno nepřítel, teď je váš spoluhráč. Dáváte mu za uší?

Kdepak, takové věci jsou ve fotbale normální. Občas si vyslechne nějakou narážku, ale v legraci. Je to fajn kluk, do kabiny zapadl a věřím, že jako zkušený kanonýr nám pomůže.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Jan Rezek z Příbrami během utkání na Slavii.

Rád hovoříte o pohodě v kabině, ale jak těžké je dávat ji znovu dohromady, když konkrétně v Příbrami se vymění v létě třeba deset i víc hráčů?

Není to jednoduché. Kluci se tu hodně točí, přijdou na hostování a zase odejdou. V minulé sezoně to bylo snazší, protože Honza Matoušek a Matěj Chaluš v Příbrami vyrostli, odskočili si domů. U těch úplně cizích je to horší. Ale my to zase zvládneme. Nepamatuji se, že bychom měli v kabině problém. Někdy se na tréninku pokopeme, vynadáme si, ale to k fotbalu patří a na hřišti to končí. Vlezeme do kabiny, chvilkové naštvání se obrátí v legraci a jedeme dál. Kdyby kabina nedržela při sobě, bylo by to strašně znát i v zápasech.

Kde vám bylo v kariéře nejlépe?

Na všechny štace vzpomínám v dobrém. Samozřejmě nejlíp se cítíte tam, kde se vám podaří nějaký úspěch. V Teplicích jsme v mých jednadvaceti letech vyhráli domácí pohár, v tehdejším poháru UEFA jsme pak porazili Feyenoord nebo Kaiserslautern. Se Spartou jsem získal dva titulu, ten druhý s koučem Michalem Bílkem byl dokonce první český doubel. A v Plzni to bylo úplně fantastické, titul, domácí pohár, a hlavně nádherné zápasy v evropských pohárech, a k tomu báječná parta. Tam my asi bylo úplně nejlíp.

Těšíte se hodně na start svojí dvacáté sezóny ve velkém fotbale?

Nohy mě bolí tak, že ani nevím, jestli se vlastně těším a vůbec se ho dožiju (smích).

Reklama

Související témata: