Článek
Absolvoval jste sotva polovinu letní přípravy, je pro vás složité se vracet v rozjeté soutěži?
Pochopitelně, nebyl jsem mimo čtrnáct dnů, ale skoro pět měsíců. Tak dlouhou pauzu nepamatuju. Byla nepříjemná i proto, že jsem nejdřív přesně nevěděl, co s palcem mám. Nikdo nedokázal určit, jak dlouhá přestávka mě čeká. Nejdřív jsem si myslel, že marodit budu jen v květnu a pak se zapojím do přípravy.
Což se také stalo.
Jenže v půlce přípravy se mi problémy vrátily. Palec bolel, přišlo mi to nekonečné, byl to nápor na psychiku. Ale jsem zpátky.
Poraněná šlacha palce u nohy je poměrně neobvyklá diagnóza…
Přetížil jsem šlachu u odrazové nohy, která při výpadu drží celou váhu těla. Udělal se mi v ní zánět. Zjišťoval jsem si pak detailní informace, zrovna tahle šlacha totiž patří mezi nejdůležitější. Zjistil jsem taky, kam vede, uvolňoval jsem tedy i lýtko a chodidlo. Jsem teď solidně anatomicky vzdělaný... (směje se)
Jak jste plzeňský podzim prožíval z tribuny?
Chodit na zápasy v roli diváka bylo strašný. Hrozný pocit, když nemůžete pomoct. Byl jsem víc nervózní, než kdybych byl na hřišti. Navíc jsme vypadli z evropských pohárů, nic příjemného.
V lize teď Viktoria zvítězila čtyřikrát v řadě. Oklepala se definitivně z neúčasti v pohárové Evropě?
Kluci zvládli těžká utkání, především to domácí s Jabloncem, které otáčeli. Před zápasem se Spartou máme čtyři výhry za sebou, což by nám mohlo pomoct. Doufám, že na téhle vlně budeme pokračovat.
Dokáže Plzeň znovu držet krok s rozjetou Slavií až do konce soutěže?
Věřím, že ano. Soustředíme se jenom na ligu a domácí pohár. Vím z minulých sezon, že není legrace hrát doma s Realem, dostat bůra a za tři dny jet do Karviné. Je možná naše menší výhoda, že máme týdenní zápasový rytmus.
Je to po posledních náročných podzimech nezvyk?
Velký. Byl jsem rád, když jsme byli v kolotoči. Odehráli jsme zápas, druhý den byla regenerace, další den jsme odlítali na pohár. Teď máme program jiný. Člověk si zvykne na všechno. Ale upřímně, poháry mi chybí.
V létě Viktorii opustili vaši dlouholetí parťáci, kteří jsou podepsaní pod její zlatou érou. Bakoš s Kolářem ukončili kariéru, Petržela odešel do Slovácka. Chybějí vám v kabině?
Skončila dlouholetá kostra týmu, ke které patří ještě Limba. Mužstvo se mění za pochodu, noví kluci se musejí zapracovat. Všechno chce čas. Pro nás byl ale taky moc důležitý Páťa Hrošovský, který přestoupil do Genku. Na druhou stranu Lukáš Kalvach ho dobře nahrazuje. Jsou tam i jiná nová jména. Není to už ta Plzeň, co před pěti lety. Logicky. Udržet při spoustě změn, odchodů a příchodů výkonnost na laťce, kdy budeme každého válcovat, prostě nejde. Ale i tak jsme zase v tabulce nahoře, hrajeme o titul. Ať si říká, kdo chce, co chce.
Gólová radost fotbalistů Plzně v utkání s Jabloncem.
Přepadá vás někdy sentiment?
S klukama jsme toho prožili strašně moc. Tituly, zápasy s Realem, Bayernem a dalšími top mančafty v Lize mistrů. Když jste na někoho zvyklí, vytvoříte si k němu pouto, které je těžké přetrhat. S Milanem Petrželou jsme šest let bydleli na pokoji na soustředěních, před zápasy. Navíc jsme se scházeli po trénincích na kávě, času jsme spolu trávili opravdu hodně. Právě jeho odchod pro mě byla největší ztráta. Jsem rád, že Kolda s Bakym zůstali v Plzni. Jen už nejsou moji spoluhráči.
Zvykl jste si, že asistent trenéra Marek Bakoš je váš nadřízený?
Rychle. Ani mi nepřijde, že by se něco totálně změnilo. Pořád je to ten samý Baky. Hecíř, bojovník. Myslím, že jednou z něj bude dobrý trenér.
V červnu vám bylo pětatřicet. Nenakazil vás Bakoš koncem kariéry?
Kdepak. Záležet bude pochopitelně především na zdraví. A taky jestli o mě bude někde zájem. Fotbal mě pořád baví a naplňuje. Uvidíme, nechám všechno osudu, nemá smysl nic dopředu plánovat. V hlavě to ale nemám nastavené tak, že bych po téhle sezoně ukončil kariéru.
