Článek
Na Letnou jste z Teplic odešel v létě 2011 po vleklých jednáních. Nakonec se angažmá ve Spartě ale smrsklo na šest měsíců. Bude pro vás nedělní souboj prestižní?
Vůbec. Už jsem se někde dočetl, jak budu nažhavený. Jenže já jsem proti Spartě hrál už několikrát a neprožívám to. Jo, když jsem proti ní nastoupil poprvé po odchodu, byl jsem hodně napumpovaný. Tenkrát jsme ji s Boleslaví porazili a já byl šťastný. Byl jsem v takové euforii, že by mě vynesla na Měsíc. Ale teď je mojí motivací Spartu porazit, protože jde o jeden z nejlepších klubů u nás, ne kvůli mojí krátké epizodě na Letné.
Jak na těch šest měsíců vzpomínáte?
Byla strašná chyba, že jsem kývl na hostování. Pan Hrdlička, tehdejší teplický šéf, dvě jiné nabídky odmítl. Když se ozvala Sparta, dal mi svolení. V Teplicích tehdy působil trenér Rada a odrazoval mě. Ale já byl mladý, paličatý a bral Spartu jako výzvu. Den před podpisem smlouvy mi oznámili, že půjde o hostování. Rada mi řekl rovnou, že to je na prd, jenže já už nechtěl couvnout. A pak jsem na to dojel.
Jakub Mareš z Teplic má v posledních dnech střeleckou formu.
Tehdy jste měli po podzimu našlápnuto k titulu, který jste nikdy nezískal. Vedli jste o devět bodů, ale vedení v zimě odvolalo trenéra Chovance, vy jste se musel sbalit a zamířil do Mladé Boleslavi. Sparta pak v průběhu jara titul ztratila.
Když v zimě vedení trenérský tým odvolalo, všichni jsme byli v šoku. Mazáci byli sice v klidu, ale my mladí jsme byli na špičkách. Týmu se ujal Jaroslav Hřebík a řekl, že mě nechce. Kdybych byl hráčem Sparty, asi bych dopadl jinak. Ale protože šlo o hostování, nikdo mé angažmá neřešil. Chvíli jsem v sobě měl zášť, protože jsem nedostal pořádnou šanci. Odcházel jsem znechucený, otrávený. Měl jsem obrovskou motivaci se prosadit a bral jako osobní prohru, že si mě nenechali.
Spartu tehdy vedli Jozef Chovanec a Martin Hašek. Jak vám utkvěli v paměti?
Tréninky vedl Martin Hašek. A bylo to super. Z hlediska motivace byl jedinečný. A nebral si servítky. Co si myslel, to řekl. Občas byl drsný, ale každý věděl, na čem je. Pan Chovanec to během týdne sledoval spíš zpovzdálí, pak určil sestavu a koučoval zápas.
V útoku byla obrovská konkurence. Sparta měla na soupisce Kweukeho, Sionka, Keriče, Slepičku a Václava Kadlece.
Ten měl místo vlastně jisté. Vedení ho chtělo prodat, nastupoval v roli podhrota. Přes to nejel vlak. A vpředu byl Kweuke. Obrovský bombarďák, který byl schopný dát gól ze všeho. Tréninky byly hustý, hodně se to brousilo. Já jsem navíc takový, že když nehraju, tak v tréninku přitahuju šrouby, abych se ukázal. A takových nás pochopitelně bylo víc. Proto to občas v přípravě bylo o nohy.
Útočníci Léonard Kweuke (vpravo) a Václav Kadlec oslavují gól v dresu Sparty.
Takže se i při trénincích nosily chrániče?
To si nepamatuju. Ale o ostré zákroky nebyla nouze. Třeba s Kweukem jsem se docela kamarádil. Byl to skvělý kluk. Jednou jsme hráli na dvě a já už měl tmu před očima. Šel jsem proti němu do skluzu, obě nohy napřed a trefil jsem ho vší silou. On se ani nehnul, jen se na mě z těch dvou metrů culil a já kňučel, protože mě noha bolela jako psa. A kluci se mohli potrhat smíchy...
Měli jste kádr nabitý velkými jmény. Blažek, Řepka, Jarošík, Matějovský, Brabec. Bylo v šatně velké napětí?
Vůbec ne. Ve Spartě to byla klasika staří - mladí. Mně bylo čtyřiadvacet. Když jsem myslel, že mám pravdu, tak jsem nemlčel. Párkrát nastaly žhavější situace... Ale tak to má být. Já jsem stará škola. Lpím na tom, že když starý něco řekne, mladý musí poslechnout. Přál bych klukům z Teplic zažít tehdejší šatnu na Letné. Obrovská škola.
Teď je Sparta v odlišném rozpoložení. Cítíte při její kolísavé výkonnosti větší naději na výhru?
Mírním v kabině nadšení. Pořád hrajeme proti jednomu z nejlepších klubů Česka. Sice nesbírají body, ale v ofenzivě mají výborné věci. Nejsme tak fotbalové mužstvo, abychom je přejeli. Musíme běhat, makat, kousat a uvidíme. Cítím určité napětí. Spartu srážejí triviální chyby, ale jednou přijde zápas, kdy vzadu uhraje nulu a vpředu dá všechno. Proto mám respekt.
V posledních čtyřech kolech jste pro Teplice vystřílel deset bodů a přispěl k postupu v domácí pohárové soutěži. Půjdete do utkání s větším sebevědomím?
Jsem rád, že dávám góly, a užívám si to. Když se mi v úvodu gólově nedařilo, nepropadal jsem sice panice, ale určité napětí jsem cítil. Teď už ze mě spadlo.
Promítl se do vaší výkonnosti i fakt, že vám trenér svěřil kapitánskou pásku?
Jednoznačně! Nastupuju s vědomím, že nesmím týmu ubližovat zbytečnými kartami za kecy nebo zakopnuté balony. Tahle funkce mě uklidnila. Zároveň jde o signál, že mi klub věří, čehož si vážím.
Na většině štací hrál tým vyloženě na vás, byl jste jediným hrotovým útočníkem. V Teplicích po příchodu Řezníčka nastupujete vedle sebe. Sedí vám tenhle systém?
Jakub mi pomohl. Díky jeho práci mám víc síly na koncovku. Nevybíjím se v soubojích, v nábězích. Já si dobře uvědomuju, že aktuální gólová série není jen o mně. Mám to tak celou kariéru. Třeba v Ružomberku jsem měl skvělá křídla. Posílali do vápna jeden centr za druhým, pro mě bylo snadné z šesti šancí něco uklidit. A pak chodili a chválili mě. Tak jsem je vždycky nechal vymluvit a vzal je na večeři, protože bez nich bych byl na trávníku zbytečný.
S ohledem na současnou produktivitu je až dehonestující, když tvrdíte, že nejste fotbalista, ale bojovník...
Fotbalisti pro mě jsou Marek Matějovský, Bořek Dočkal... Dostanou míč, rozdají ho s grácií. Mně chybí lehkost. Já přiběhnu, vletím do souboje. Moje kariéra je postavená na bojovnosti. Není to nic špatného.
Nikdy jste stejnou gólovou sérii neměl. Jste aktuálně v nejlepší formě?
Cítím se prostě v pohodě a zdravý. A taky jsem absolvoval všechny tréninky, což je pro mě důležité. Čím víc mě bolí trénink, tím hraju lehčeji. Já měl v kariéře trenéry buldoky. Pamatuju doby, kdy se vstávalo v šest ráno a běhalo s medicinbaly nebo se zátěží. Nejsem typ, který by celý týden trénink jen tak hladil, odpočíval a pak zahrál jako z partesu. Musím se cítit určitým způsobem unavený. Ale nemluvil bych o životní formě. Jsem hlavně rád za body. A za čistá konta.
