Hubník o rozlučce s Plzní: Limba mě dojal, poslal mi srdce

Naopak. Byl jsem v jeho věku stejný, pořád jsem stál v bráně. V hokejové, ve fotbalové. Patrika ale vidím v obraně. Teď vytáhl, je ostrej jako břitva. Kolikrát běží vedle soupeře a tělem do něj vrazí. Nechce ho nechat projít. Takovej nerváček.(směje se)

Moc. Kvůli němu a přítelkyni Valerii jsem se vrátil. Na Hanou navíc pasuju, jsem tu doma. Můj konec v Plzni je ještě čerstvý, ale už jen, že nemusím nikam cestovat, je příjemná změna. Balení, vybalování odpadlo. Teď nic neřeším. Tedy zařizujeme s přítelkyní firmu.

Ne ne, nic takového. Budeme prodávat motorky, čtyřkolky, skútry, motokola. Otevíráme prvního srpna. Sice mám dovolenou, ale jsem kolikrát v zápřahu od pěti od rána do půl desáté večer. Když padnu do postele, jsem totálně mrtvej. Ale nedělám nic odborného, spíš dělnické práce. Odvážel jsem krabice, železo. Fotbal nejde hrát dalších deset let, musím přemýšlet, co dál.

Myšlenka založit tuto firmu nás s přítelkyní napadla před časem. Manžel od sestřenice podniká v tomto oboru patnáct let, nabádal nás, abychom otevřeli obchod v Olomouci.

Musím říct, že dost. Zatím je všechno v plenkách, ale je příjemné, že podnik je náš. Pomáhám zatím tak deseti procenty, přítelkyně obstará zbytek. Ona je do toho ponořená, zařizuje, plánuje. Vymysleli jsme název RVPM moto. Jako Roman, Valerie, Patrik, Marek, syn od přítelkyně. Dělám manuální práce. Prodejní pult jsme našli na internetu v Praze. Tak jsem čapnul akuvrtačku, kamarád vzal dodávku a vyrazili jsme. V Olomouci jsem si pult zase složil. Mě to hrozně baví.

Jako kluk jsem chodil do kovárny k dědovi v Halenkově. Vyráběl krumpáče, sekyry, motyky. Jenže v jedenácti jsem z vesnice kvůli fotbalu odešel. Dědovi bylo líto, že jsem vypadl z domu. Chtěl kovárnu někomu předat, já jsem se k tomuto řemeslu hodně měl. Něco nahřát, ohnout, bych asi zvládnul. Ale něco udělat, to bych se musel chvíli dívat, učit se. Víte ale, co je zvláštní?

Že děda zemřel v den, kdy se mi narodil Patrik. Od té doby věřím na osud. Nikdy jsem tomu nevěřil, od té doby jsem si říkal, že je na tom něco pravdy. Ale zpátky. Nechci se chválit, ale položil jsem umělou trávu doma na terase. A taky se chci naučit všechno, co souvisí s obchodem v Olomouci. Ať tam nejsem jako blbec.

Pokud budu mít v Sigmě volno, chci být na prodejně. Chci se ale vyvarovat situace, kdy se mě zákazník zeptá, kolik má motorka koní a já na něj budu jen koukat. A on mi řekne: Hubník prodává a ví o tom kulový.

Kluci se poptávali. Motokolo je skvělý, na litr a půl benzínu ujedete sto kilometrů. Až obchod zprovozníme, věřím, že pár objednávek z Plzně přijde. Hodím jim do naší skupiny na sociální síti speciální nabídku. Určitě se domluvíme.(směje se)

Pamatuju si před rokem, když se loučil Baky (Marek Bakoš). Říkal jsem si, ještě rok. Najednou byl květen, červen. Jak se přiblížil den, kdy skončím, říkal jsem si takové to: tudy jedu naposledy, tudy jdu naposledy. Tady budu trénovat naposledy. A pak poslední nástup na hřiště.

V rámci možností. Emocí bylo hodně. Po zápase jsme měli společnou večeři s vedením, dostal jsem krásný šampaňský, v dřevěné bedně, s podpisy všech hráčů. Nebo od Bráby (stoper Brabec) zarámovanou kapitánskou pásku RH 4. Dojemný bylo loučení s Limbou (obránce Limberský). Na hřišti jsme se po zápase objímali snad dvě minuty. Silný moment. Zažili jsme toho spolu strašně moc, teď v Plzni z bývalé party zbyl sám. A pak mě kluci dojali na diskotéce. Řekli mi slova, ze kterých mě mrazilo. Prozrazovat nebudu, ale byl jsem naměkko. Limba mi pak druhý den poslal srdce. Dojal mě tím.

Když jsem den po posledním zápase přijel na stadion, balil si věci... Tohle bylo hodně emotivní. Stejně i podání ruky se šéfem klubu panem Šádkem. Zašel jsem do prádelny, do klubové restaurace. Když jsem odcházel, tak všechny holky brečely. I jeden kluk z kotle, který se se mnou přišel rozloučit. Do Plzně se rád budu vracet. Zvládal jsem jezdit na otočku do Olomouce, můžu přece i do Plzně.

Milana to dostalo. Já se budu hodně těšit, strávil jsem v Plzni kus života. Nemůžu ale předpokládat, jaké emoce přijdou. Milan neměl pořádnou rozlučku, do poslední chvíle se nevědělo, jestli bude ve Viktorce dál pokračovat nebo odejde. Mrzelo mě za něj, že rozlučku s Plzní měl vlastně v dresu Slovácka. Já už mám tohle za sebou, možná bude pro mě návrat jednodušší.

Měla zdravé a silné jádro. Nejdřív nás bylo přes deset, po trénincích se chodilo na kávu. Jak šly roky, sedělo nás u stolu osm, pak šest, pět. Ve finále jsem chodil na snídaně jen s Limbou. Když jsem odjížděl, říkal mi: s kým já teď budu chodit na kafe? Byl z toho špatnej. Vím, jak se cítí. Ráno mi vždycky napsal, že za deset minut sraz v oblíbené kavárně u Pepiho. A když zapomněl, věděl, že tam stejně budu.

Jo, kabina je pohodová. Než přišel Tomáš Kalvach, měl obavy, jak bude v šatně fungovat. Po čtrnácti dnech v Plzni mi řekl, že mu přijde, jako by tu byl půl roku. Zapadl lidsky i na hřišti. Je hrozně spokojený. V Plzni se nikdy nikdo nad nikoho napovyšoval. My staří jsme se k mladým nechovali jako staří před lety k nám. Říkali jsme klukům: buďte rádi, že nás máte.

Byl jsem vždycky pokorný. Jasně, byly situace, kdy jsem zvýšil hlas. Na Tomáše Hořavu jsem jednou řval po vyhraném zápase. V záloze se ztrácely míče, valilo se to na nás. Jak jsme přišli do kabiny, vzal jsme si před vítězným pokřikem slovo. Byly ve mně emoce. Říkal jsem, že jsme běhali vzadu za ty, kteří lehkovážně ztráceli míče. A nepomohli nám. Bublalo to ve mně. Pak povídám: tak jsem se vyřval, pojďme si zakřičet. Jinak jsem byl hodnej.

Limba s Brábou, který ve vyprofiloval do role vůdce. Mám skvělého nástupce, Brába je kapitán na správném místě.