Hlavní obsah

Ladislav Krejčí se ve Spartě cítí jako doma: Třiadvacítku jsem nechal Pepovi Šuralovi

Praha

Když před čtyřmi roky odcházel do Boloni, říkal Ladislav Krejčí, že se jednou do fotbalové Sparty vrátí. Stalo se tak začátkem srpna. Vrátil se fotbalově i životně vyzrálejší. Trenér Kotal tak získal univerzála na levou stranu. Zatím však doléčuje svalové zranění a start Fortuna:Ligy nestihne.

Foto: sparta.cz

Ladislav Krejčí je na Letné znovu doma...

Článek

Vrátil jste se po čtyřech letech. Jak se ve Spartě cítíte?

Dobře a to od prvního okamžiku, vrátil jsem se domů.

Ve fotbale jsou čtyři roky dlouhá doba, koho z bývalých spoluhráčů jste v mužstvu našel?

Třeba Bořka Dočkala, s nímž jsme na jaře 2014 slavili double, a bydleli jsme spolu na rakouském soustředění v Rakousku i na pokoji. Z mladších kluků pamatuji třeba Michala Sáčka, Lukáše Juliše, v mužstvu byl tehdy i David Bičík, který je trenérem gólmanů. Další kluky znám z reprezentace, ať áčka nebo jednadvacítky. Proti některým jsem hrál, takže jsem se nevracel do cizího prostředí.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

David Bičík byl jedním ze sparťanů, které už Ladislav Krejčí na Letné zažil.

O vašem možném návratu se mluvilo v minulých letech už několikrát. Zvažoval jste dlouho nabídku Sparty?

Neřekl bych, že dlouho. Poprvé mi sportovní ředitel Tomáš Rosický volal na jaře. Všechno pak šlo hodně rychle. Telefonoval jsem si i s Bořkem Dočkalem.

Museli vás ti dva přesvědčovat, abyste se vrátil?

Vůbec ne. Líbilo se mi, jak mi Tomáš představil současnou Sparty, její cíle, a proč mě chce na Letnou, jakou roli bych měl v mužstvu hrát. Bořek mi řekl spoustu dalších věcí, jak to chodí v kabině, jak se trénuje, přiblížil mi partu. Oba byli hodně přesvědčiví a jejich argumenty zněly jasně - vrať se a pomoz nám.

Boloňa vás pustila s lehkým srdcem?

Kdepak, hovořil jsem s trenérem a sportovním ředitelem, řekli mi, že budou rádi, když zůstanu, ale nepočítají se mnou pro základní sestavu a nemohou mi tak nabídnout pozici, kterou bych chtěl. Nějaké herní vytížení bych ale měl. Zdvojoval bych pozici levého obránce a čekal na šanci. To už se mi nechtělo. Je mi osmadvacet let a říká se, že mezi osmadvacítkou a dvaatřicítkou to jsou nejlepší roky. Chtěl jsem hrát, být mnohem víc vytížený, i proto mi dával větší smysl návrat do Sparty. Lákal mě samozřejmě i boj o titul a evropské poháry. Boloňa nechala rozhodnutí na mně, nějaké obstrukce v přestupu nedělala.

Hrál jste na levém kraji středové řady, na křídle a někdy i zaskakoval jako levý obránce. V Boloni to bylo podobné. Kde se vlastně cítíte nejlépe?

Ve Spartě jsem hrál hlavně v ofenzivě, v obraně jsem zaskakoval snad jen třikrát. V Boloni jsem sice začínal spíš na křídle, ale postupně jsem se posouval do zálohy a v poslední době hrál na levém kraji obrany. Dřív jsem se cítil nejlíp vpředu, teď jsem si zvykl na kraji obrany. Mám hru před sebou, baví mě vyrážet po lajně. Rozhodně nejsem bek, který bude zaparkovaný u svojí šestnáctky. Záleží hlavně na způsobu hry, jaký mužstvo praktikuje a na úkolech, které mi dá trenér. Svoji variabilitu na levé straně považuji za výhodu.

První sezona v Boloni byla výborná, čím si vysvětlujete, že jste se postupně vytrácel ze základní sestavy?

Ta první sezona se opravdu povedla, odehrál jsem prakticky všechny zápasy, stejně jako ve Spartě. Asi jsem to bral moc jako samozřejmost. Druhá sezona byla naopak nejhorší, hrál jsem málo, na to jsem nebyl zvyklý. Pořád jsem se v tom babral, což mi rozhodně psychicky nepomohlo. Jediným pozitivem bylo, že mne situace zocelila, už jsem pak nepřemýšlel, proč nehraju, ale makal jsem, abych přesvědčil, že na hřiště patřím. Nic jiného se ani nedá dělat. Další rok nebyl tak špatný, i když jsem hrál jen o něco víc. Ten poslední, nebýt prosincového zranění, by byl asi zase dobrý. Odehrál bych toho dost. Za čtyři roky v Serii A jsem nastoupil do třiaosmdesáti zápasů, připsal si dvanáct asistencí a dva góly. To není špatné.

Nelitujete přesto, že jste z Boloni neodešel dřív?

Ne, protože jsem chtěl nejen sobě dokázat, že na Serii A mám a nevzdám se předem. Kousnul jsem se. Až teď jsem si řekl, že už nechci sedět na lavičce a jen se dívat. Fotbal mě nenaplňoval tak, jako dřív. Když nehrajete, je jedno, jestli sedíte na lavičce v Serii A nebo v Premier League, prostě se fotbalem nebavíte a štve vás to.

Po návratu jste říkal, že jste odcházel nevyzrálý, v čem jste se za čtyři roky nejvíc změnil, co se týká života i fotbalu?

Nerad se hodnotím sám... Po životní stránce jsem se naučil italštinu a vylepšil si angličtinu. Naučil jsem se o sebe postarat sám, protože jsem rodilý Pražák a měl jsem tady pomoc vždycky při ruce. V Itálii jsme si museli vystačit s manželkou Kristýnkou sami, pak přišla dcerka Nelinka. To nás navzájem posílilo. Po fotbalové stránce jsem v Itálii absolvoval vysokou školu taktiky. Hodně se tam přechází z různých rozestavení, herních systémů a stylů, od systému s třemu obránci a dvěma nebo třemi útočníky, až po čtyři beky a jeden hrot nebo středního útočníka a dvě křídla. Italský fotbal má různé herní systémy dokonale propracované. Oni se to učí odmala. Já si musel zvykat.

V Serii A jste potkal spoustu hvězd. Která vám utkvěla v hlavě nejvíc?

Velkým zážitkem byl první zápas proti Cristianu Ronaldovi, ale největší dojem na mne udělal útočník Paulo Dybala, to je fantastický hráč.

Život v Boloni jste si náramně pochvaloval. Co vám z ní bude v Praze nejvíc chybět?

Boloňa jako taková. Ale nejvíc sluníčko, a krásné počasí, teplo tam bylo už v březnu. To se líbilo i Kristýně a Nelince. A také skvělá káva, jakou si v Praze nedáte. Chutná mi italská kuchyně, ale na tu si v Praze mohu také zajít, jen musíme najít tu nejlepší (usmívá se).

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Záložník Ladislav Krejčí během tréninku fotbalové reprezentace.

Když jste přišel do sparťanské kabiny, jak vás spoluhráči brali?

Normálně, představil jsem se, podal všem ruku, výhoda byla, že spoustu kluků jsem znal.

Ale do pokladny jste jako navrátilec nic nedal...

Naopak! Zaplatit musím a nebude to málo (směje se).

Sednete si v letenské kabině na místo, které jste před čtyřmi roky opustil?

Asi ne, já byl v kabině sotva deset minut, bral jsem si přidělené věci, ale z jiného místa, než jsem sedával. Vlastně ještě nevím, jaký je zasedací pořádek.

Ve Spartě jste míval číslo 23, teď jste dostal číslo 9. Vy jste svoje bývalé nechtěl?

Devítku jsem si vybral sám... Těžko se mi mluví o tom, proč ne třiadvacítku... Když přišel před lety do Sparty Pepa Šural, moc po třiadvacítce toužil, ale neškemral o ni. Jakmile jsem odešel, hned si ji vzal... Nevzal jsem si ji z piety k Pepovi. Číslo 23 je navždycky jeho.

Ve Spartě jste Ladislavové Krejčí dva, jaký máte vztah a jak se budete rozlišovat?

Neznali jsme se, ale už jsme si popovídali. Když někdo zavolá Krejdo, otočíme se oba. V reprezentaci za trenéra Vrby, když zavolal Krejčí, přišli jsme čtyři. Dva doktoři, jeho asistent a já. Tam jsem byl jediný hráč tohoto příjmení. Zatím jsme tohle ve Spartě neřešili, ani jak se kromě čísla budou lišit naše jmenovky na dresu. Krejčí I a II se nám moc nelíbí, ani jeden nechceme být dvojkou (směje se). Něco určitě vymyslíme.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Ladislav Krejčí ze Sparty po své trefě proti Liberci.

Je hodně jiný fotbal, který jste zažil v Boloni a ten, který vám ordinuje trenér Kotal?

Zatím to nemohu úplně posoudit. Doléčuji si svalové zranění, trénuju individuálně, běhám, trochu si pohrávám s míčem. Nic nelze uspěchat, takže jsem s klukama naplno ještě netrénoval, natož abych hrál. Každý trenér má svoji filozofii hry, věřím, že náš fotbal bude natolik kvalitní, abychom hráli zase o titul, i když konkurence Slavie a Plzně je hodně silná. Jiný cíl ale Sparta mít nemůže.

Věříte, že do reprezentace budete mít ze Sparty blíž než z Boloni?

Těžko říct, ale když budu hrát dobře, Spartě se bude dařit, určitě si toho kouč Šilhavý všimne. Pro mne je reprezentace pořád nejvyšší vrchol. Příští rok by se měl hrát odložený evropský šampionát, rád bych se na něj dostal jako hráč národního týmu.

Reklama

Související témata: