Hlavní obsah

My jsme byli tři, teď se rozhodčí nevejdou do letadla. Legendární sudí Jirků o VARu a svých legráckách

Robert NeumannSport.cz

Nikdo mu neřekne jinak než Paša. Knírek, nohy do iks, legrácky, ze kterých bývali delegáti v mrákotách. Už je to delší čas, kdy po českých fotbalových trávnících běhal rozhodčí-šoumen Pavlín Jirků. S grácií si dokázal udržet respekt bouřliváků typu Řepky, bavil tribuny. V současném fotbale by prý nebyl rád. „Přijde mi, že sudí jsou roboti. Když nevědí, jdou se podívat na video," říká 63letý Jirků.

Foto: Robert Neumann

Někdejší prvoligový a mezinárodní rozhodčí Pavlín Jirků.

Článek
Fotogalerie

Projektu videorozhodčího tedy nejste nakloněn?

Začnu takhle. Když se potkám s mladými kluky, kteří pískají mezinárodní utkání, říkám jim: Vy volové, my jsme lítali ve třech a vy se nevejdete do letadla. Vás je na jeden zápas jako psů. Je jich pořád víc a víc. S videorozhodčími je ani neumím spočítat. Nejsem velkým příznivcem VAR. Přijde mi, že se z fotbalu stává počítačová hra. Rozhodnutí ze hřiště se přesunulo do kabiny videorozhodčích. S nadsázkou říkám, že za pár let se bude z kabiny určovat, který ze dvou imaginárních týmů bude mít míč.

Myslíte, že současní arbitři nejsou osobnosti?

Oni jimi ani být nemůžou. Spolehnou se na VAR. Technika pomůže, osobnost je tím pádem zatlačena. Na druhou stranu jsou pod obrovským tlakem, hlídá je několik kamer. Za mojí éry byly maximálně dvě. Pískal jsem v Prešově, ze zápasu večer ukázali v televizi vítězný gól, jednu šanci. Já jel Vihorlatem tři dny domů a byl klid. Dneska je spousta kamer, chyba se vždycky najde, tohle prostě nemůžete porazit. Díval jsem se nedávno na ligový zápas, kdy hlavní rozhodčí po souboji ve velkém vápně neodpískal penaltu. Pak se šel podívat na video a verdikt změnil.

Byl přece ve prospěchu fotbalu.

To nezpochybňuju. Pro sudího je například obrovský přínos technologie, která hlídá, jestli míč přešel brankovou čáru. Pokud ano, rozhodčímu se rozvibrují hodinky. Nádhera. To by se mi líbilo. Ale přijde mi, že sudí v současném fotbale je poloviční osobnost. Technika vládne. Konkrétně situace z posledního finále MOL Cupu, kdy hlavní dostal pokyn od videorozhodčího, aby se šel podívat na souboj sparťana Frýdka s libereckým Malinským.

Vyhodnotil ho i tak chybně pouze žlutou kartou.

Tak. Kdyby pískal Pavlín Jirků, který se nikdy nesetkal s VARem, a někdo by mi řekl, abych se šel podívat, odpověděl bych mu: Nejdu, já souboj viděl. Nebo bych se šel podívat a pak by musela padnout červená karta a ne žlutá. Nechápu postupy, které vedou k definitivnímu verdiktu. VAR by měl sloužit, aby bylo všechno přesnější. Ale sedí mi k tomu výraz, že jsme tady papežštější než papež.

Jinými slovy, nic se nemá přehánět.

Přesně tak. Kolikrát se řeší situace, kdy je hráč v ofsajdu o nos. V téhle době bych pískat určitě nechtěl. Kdyby mi bylo třicet, asi bych se s tím sžil. Když teď vidím sudí, přijde mi, že jsou to roboti. Prostě mi chybí, co jsem měl rád. Že mi lidi v hospodě spílali, že jsem pískal špatně. Teď tohle vlastně ani nejde, většinou není možné určit, kdo ze všech těch rozhodčích zásadně chyboval. Když jsem začínal pískat, pravidla měla sedmdesát stran. Dneska snad dvě stě. Čím víc budeme pro lidi dělat fotbal složitější, je to špatně.

Měli dřív hráči k rozhodčím větší respekt než nyní?

Pokud byl sudí osobnost, zkušení hráči mu pomáhali zápas řídit. Věděl jsem, že když budu pískat Spartu, musím komunikovat s Řepkou. Řekl jsem mu: Řepo, pomoz mi zápas řídit. Podívej se na Frýdka, pořád kecá. On ho umravnil. Dneska pomalu vypadá, že když rozhodčí vystoupí před stadionem z auta, už chce rozdávat žlutý karty. Všechno je kvůli technice neosobní.

Měl jste v každém týmu „svého" hráče?

Měl. Dobře jsem věděl, co od koho můžu čekat. Hodní nikdy nepadali, zločinci byli ukecaní. Ty jsem si nemohl naštvat. Neprominul jsem jim nic zásadního, obě strany ale musely být na jedné lodi. Pokud tomu tak nebylo, zápas se rozsekal a patnáct minut do konce byl jako celý rok. Pozici, aby vás starší zkušení hráči brali, jsem si musel vybudovat. Podle mě tohle jde jen tehdy, pokud budete zvyklý rozhodovat sám. Jednou jsem dokonce předešel dobu, mávnul jsem z pozice asistenta gól. V té době byla zásada, že do šestnáctek se hlavnímu nesahalo. Předseda sudích Jirka Stiegler mě neskutečně zdrbal.

I za něco jiného?

Jéje... Co já se navyváděl. Věděl jsem ale, kdy si co můžu dovolit. Rád vzpomínám třeba na derby mezi Brnem s Drnovicemi. Domácí vedli minutu před koncem o tři góly, na stadionu osmatřicet tisíc diváků, kteří dělali mexickou vlnu. Míč měl zrovna kapitán Drnovic Róbert Kafka, tak jsem na něj křiknul: nehrajeme, mrkneme se po vlně. Róbert šlápl na balon, dvakrát jsme se všichni otočili po tribunách a hrálo se dál.

Co vám řekl delegát?

Tenkrát tam byl Robert Matušík. Říká mi: Pašo, co jste to tam dělali? Seš magor. A tím všechno skončilo, byl klid. Kdyby byl zápas vyhecovaný, vyrovnaný, netroufl bych si. Ale tyhle věci fotbal okoření. Byl jsem byl za ně peskován, nazýván kašparem a obviňován, že snižuju vážnost ligy. Ale udělal bych je znovu. Byly spontánní, vyplynuly ze situace. Například ta v Plzni.

Povídejte.

Viktorka hrála doma s Opavou, hrozně nudný zápas bez branek. Když šel míč do autu, klučina-podavač se za ním liknavě rozběhl. Dal jsem mu žlutou, že podává pomalu, lidi řvali smíchy. Proslul jsem tím, že jsem žlutou udělil i psovi.

Cože?

Během zápasu Slavie v Karviné vběhnul na hřiště pes, neměl se k tomu, aby ho opustil, tak jsem ho napomenul. Když si mě pozvali k vysvětlení na komisi rozhodčích, říkám jim: najděte v pravidlech, že psovi nemůžu dát žlutou. Vyhodili mě za dveře, hodinu studovali pravidla. Pak jsem nebyl čtrnáct dnů obsazovaný. Incident měl ještě další dohru.

Jakou?

Kopal se roh, slávista Robert Vágner stál u tyčky, pes k němu přiběhnul. Popohnal ho nohou. Pes uskočil, scénka se objevila v televizi. Na svaz pak přišel dopis od ochránců přírody. Nebo kachna v Liberci. Delegát mi před zápasem říká: Pašo, jsi mezinárodní rozhodčí, nech si ty vylomeniny, jsi osobnost. Jenže před koncem přistála kachna na trávníku.

Co jste provedl?

Udělal jsem tři rychlé kroky, kachna zřejmě něco těžkého snědla. Jen vzlétla pět metrů a zase si sedla. Já za ní. Celý stadion mě povzbuzoval, abych ji chytil. Já běžel, plešatá hlava, nohy do iks, lidi řvali.

A chytil?

Lapil jí brankář Láďa Maier, hodil jí za plot. Večer v televizi byl celý šot z utkání o tom, jak Jirků honil kachnu. V zápase se totiž nic nedělo. Kdybych nepřilétla kachna, reportáž by ani nemusela vzniknout.

Na komisi rozhodčích jste musel být často.

Docela jo. Někdy jsem ji i rozesmál. V zápase Slavia-Olomouc jsme si o poločase zapomněl v kabině karty. V prvním poločase jsem rozdal sedm žlutých, v šatně jsem si zapisoval pečlivě na lístek jména. Jenže do kapsy jsem vrátil právě jen ten papír, karty zůstaly na stole.

Kolegové vám nepůjčili?

Tenkrát měl karty jen hlavní. Pátá minuta druhé půle, Radek Látal udělal faul, přiběhnu k němu a zjistím, že nemám karty. Tak jsem vytáhl bleskově lístek, jako, že ho napomínám. A rychle ho schoval. Jenže kamery to pochopitelně odhalily... Ale jsem rád, že jsem zažil jinou dobu.

Scházíte se s bývalými kolegy?

Nejblíž jsem měl k moravským sudím, takže s klukama jezdíme za Tondou Kordulou do Ratíškovic. Výjezd je spojený s vínečkem, se sklepy. Nebo na Benecko k Jardovi Járovi, je nás tam kolikrát až dvanáct. Krondl, Vodička, Vidák, Šedivý, Amler. Vzpomínáme a jsme úplně nejlepší.(směje se)

Reklama