Čech: Zranění mě změnilo. Užívám si každou vteřinu

Je to lepší. Mohl jsem začít s individuálním tréninkovým programem a jsem tomu strašně rád. Zase jsem se začal hýbat a cítím se víc a víc ve formě.

Mám přesně rozplánovaný program a záleží na tom, jestli mám jeden nebo dva tréninky. Přijíždím sem každé ráno na devátou a v deset začínám. Většinou v posilovně, občas bazén a další věci. Je to hodně pestré, všechno probíhá pod dohledem kondičních trenérů, fyzioterapeutů a lékařů.

Minulý týden jsem byl na vyšetření v Oxfordu, kde mě operovali. Prošel jsem různými testy, byl jsem i v tunelu, aby se zjistilo, jak rychle se lebka hojí. Můžu říct, že je vše na dobré cestě. Tři měsíce po takovém zranění jsou minimální doba. Uplynou v polovině ledna. Pak půjdu znovu na testy a rozhodne se, co dál. Pokud budu mít štěstí, mohl bych pak začít trénovat na hřišti.

Stejně by mi pak ještě nějaké tři týdny trvalo, než bych se dostal do zápasové formy. Když všechno bude dobré, vidím to tak na polovinu února. Ale rozhodně nechci návrat uspěchat. Když nebudu přesvědčen, že jsem stoprocentně v pořádku, nepůjdu do toho.

Rozhodně ne, vedlo by to jen k tomu, že bych se zranil znovu. Navíc si ten incident nepamatuju, takže se nemůžu bát něčeho, o čem nevím.

Prakticky ano, normálně chodím do šatny, kde se potkávám se všemi. Každý se ptá, jak se cítím, jestli něco nepotřebuju. Je dobré vědět, že všichni stojí na mojí straně. Trenér mi říká, ať na nic netlačím, že moje zdraví je ze všeho nejdůležitější.

Celý realizační tým z reprezentace, alespoň esemesku jsem si napsal snad s každým z kluků z nároďáku. S panem Brücknerem jsem se domluvil, že jak zase bude nějaký posun, hned mu dám vědět.

Prakticky pořád. Byli se na mě podívat i s přítelkyní Radkou.

Dostal jsem pozdrav od zpěváka Václava Neckáře, že mi drží palce. On je obrovský fotbalový fanoušek.

Potkali jsme se spolu někdy v roce 1998 v Teplicích, kde jsem byl vyhlášen nejlepším juniorským brankářem roku. Seznámil nás fyzioterapeut Karel Mališ. No a pan Neckář mi dodnes občas pošle esemesku.

Už bych k tomu nic neříkal. Viděl jsem nějaká jeho vyjádření v novinách, ale je zbytečné je jakkoliv komentovat. Soustředím se na sebe, na svůj návrat na hřiště. Řešením té věci se navíc stále zabývá klub a já mám klid na přípravu.

Přišel mi dopis z klubu Reading. Bylo to přání brzkého uzdravení podepsané Huntem. Víc to neřeším, ani to setkání.

Při nabírání fyzické kondice jsou tam limity ohledně tepové frekvence. Pracuji se sporttestrem a když vidím, že mám dost, musím přibrzdit. Aby ten tlak na hlavu nebyl tak velký. A třeba v posilovně jsou zase omezení, jakou váhu mohu zvedat a tak podobně.

Jak kdy. Ale už jsou to naštěstí jen občasné bolesti. Dá se s tím žít docela jednoduše, navíc pořád beru nějaké léky. Ráno někdy hlava trochu pobolívá, ale nedá se to srovnat s tím, jak bolela ze začátku. Dělám pokroky ve všem: v mluvení, koncentraci i fyzické kondici.

Na lůžku ve špitále jsem si to zrovna moc neužíval, ale doma to bylo jiné. Byl jsem s manželkou, přijela za mnou rodina z Česka a mohl jsem být s nimi. Na to jinak není čas. Druhá věc je, že jsem s nimi vydržel mluvit tak hodinu a půl nebo dvě a pak jsem si musel jít lehnout. Moje tělo bylo strašně unavené.

Na Manchester nám chybí osm bodů, ale věřím, že ve středu porazíme Newcastle a ztrátu snížíme na pět bodů. Doufám, že je budeme stahovat dál a nakonec to dobře dopadne.

Srdce mi pořád buší naplno. Každého mrzí, když nemůže pomoci. Ale pomalu si zvykám.

Abych řekl pravdu, tak noviny nečtu. Nevím, co se psalo. Pro nás hráče nejsou důležité ty věci kolem, ale jen bitvy na hřišti.

To mě samozřejmě potěšilo. Důvěra trenéra je ve fotbale nejdůležitější. Jsem rád, že se mnou počítá, i když momentálně nemůžu chytat.

Hodně jsem nad vším přemýšlel. Změnil jsem přístup ke každému dni. Do doby, než se mi stalo to zranění hlavy, bych některé dny klidně vymazal a nejradši nikam nechodil. Třeba ty, kdy od rána prší, fouká vítr a člověku se ani kolikrát nechce z postele. Teď všechno beru trochu jinak. Jsem rád za každý den bez bolesti, starostí a je úplně jedno, jestli prší nebo svítí sluníčko. Chci si užít každou vteřinu nového dne, ať se děje, co se děje. Protože už vím, že stačí lousknout prsty a život se během chvilky může radikálně změnit.

Byla to paráda. Vypadli jsme někam jinam a oba jsme si to náramně užili. Martina toho za poslední měsíce měla taky dost, takže si taky potřebovala odpočinout.

Jako že bych se třeba nedožil léta? (smích). To ne. Pořád tomu necháváme volný průběh. Zatím jsme se nijak pevně nerozhodli. Oba máme děti rádi a až nastane ta správná doba, tak je určitě budeme mít.

Ještě ne. Ale poslední tři roky jsem nebyl doma na Vánoce a letos bych to chtěl napravit. Alespoň na Štědrý den a další dva nebo tři dny. Věřím, že si to všichni hezky užijeme.

To ne. Nejsem úplně posedlý, že bych zrovna na tomhle zápase musel být...