Článek
Petr Čech a Tomáš Rosický před ME ve Francii.
Už cítíte nostalgii? Už jste rozechvělý z toho, že se po dvanácti letech zase vrátíte na francouzské stadióny?
To není o nostalgii, ale o koření.
O koření?
Turnaj, jako je EURO, pro mě představuje fotbalové koření. Zvláště ve Francii, kde jsem s velkou kariérou začínal a kam jsem se za uplynulých dvanáct let vrátil jen jednou jedinkrát. A to jsme si s manželkou mockrát říkali, že se tam vydáme. Chuť by byla, čas se ale nenašel.
Teď si budete moci Francii užívat a vychutnávat. Toulouse, St. Etienne, Lens...
Vychutnám si hlavně Toulouse, na které mám příjemné vzpomínky. S Rennes jsme tam totiž ve Francouzském poháru vyhráli po penaltovém rozstřelu. V Lens to bylo naopak - v ligovém střetnutí jsem se tam zranil a utkání nedohrál.
Mluvíte o evropském šampionátu jako o největším fotbalovém koření. Nezní to divně? Nemělo by být to nejpikantnější a nejžádanější ingrediencí mistrovství světa?
Pro mě je tím nejlepším turnajem skutečně EURO, protože v Evropě se nestane, aby na šampionát postoupily týmy ze slabších oblastí, jako je tomu na mistrovství světa. Naopak - sejdou se nejsilnější mužstva a to přitom ještě některá chybí. Jako třeba letos Nizozemsko.
Drtivá většina nejsilnějších mužstev skutečně nechybí, ale s rozšířením turnaje na čtyřiadvacet účastníků se i na EURO objevují celky, které by jinak neměly nárok. Třeba Albánie...
A nesvědčí to snad o tom, jak ohromně se fotbalová Evropa vyrovnala?
Takže vám není proti mysli, že přibylo nejen účastníků, ale i zápasů, protože letos poprvé se bude hrát i osmifinále?
Naopak, bude to ještě zajímavější šampionát, než všechny předchozí. Nejenže přibylo zápasů, ale ve skupinách bude o co hrát až do posledního kola. V minulosti představovaly dvě úvodní prohry konec, letos se dá prolézt dál i z třetí příčky. Jedna výhra k tomu může postačit. Anebo třeba i dvě remízy, takže postup bude otevřený až do závěrečného hvizdu.
Je vaším snem postup ze skupiny?
Nebylo by to málo? Když má člověk snít, tak o něčem pořádném.
Takže osmifinále je pro vás málo? Co tedy čtvrtfinále, jako před čtyřmi lety v Polsku?
I to je málo, když má člověk snít. Chtěl bych do finále. A když už tam po dvaceti letech budeme, chtěl bych ho i vyhrát.
Vraťme se na zem a mluvme o reálných cílech. Co bude důležité proto, abyste postoupili alespoň ze skupiny?
Zahrát na hranici našich možností. Když se nám to povede, budeme mít šanci.
Proti Španělům, kteří jsou ještě pořád v plném zápřahu, neboť na hráče Realu a Atlétika ještě čeká sobotní finále Ligy mistrů? Může je to poznamenat?
Spíše psychicky, protože na hráče poraženého celku pochopitelně dopadne, že ve finále Ligy mistrů neuspěli. Zvláště, kdyby něco podobného prožili hráči Atlétika, jimž by se něco podobného přihodilo během dvou let podruhé.
Mluvíte z vlastní zkušenosti?
Pochopitelně, protože před evropským šampionátem 2008 v Rakousku a Švýcarsku jsme s Chelsea ve finále Ligy mistrů také neuspěli a já se musel vyrovnávat se zklamáním. A za čtyři roky po finále v Mnichově, kde jsme měli naopak proti Bayernu navrch, tomu bylo právě naopak. Ale i tak jsem se musel oprostit od všech emocí a koncentrovat se na zápasy, v nichž šlo o všechno. Proto si dovedu představit dopad finále na aktéry sobotního střetnutí.
Chorvatsko ho do jisté míry také pocítí, neboť na finále se chystají i Kovačič a Modrič...
Škoda, že právě my máme Chorvatsko ve skupině, protože pro mě je černým koněm šampionátu. Společně se Španělskem, Německem, Itálií a Francií jedním z favoritů celého mistrovství. Má výborné hráče, kteří pravidelně nastupují ve špičkových klubech, mužstvo je již dlouho pohromadě.
Pak už ovšem zbývají jen Turci...
Utkáme se s nimi jako s posledním soupeřem ve skupině, takže to bude utkání o všechno. Naše vzájemná konfrontace bude ovlivněna tím, co se stane v předchozích zápasech.
A možná také vzpomínkou na závěr kvalifikace a utkání v Praze, které vyhráli.
My zase vyhráli v Istanbulu. V Praze už jsme měli postup jistý a zápas se nám nepovedl.
Mluvil jste o snu, který máte. Sníte i o tom, že překonáte Karla Poborského a stanete se rekordmanem v počtu reprezentačních startů, kterého už nikdo nikdy nepřekoná?
Takhle jsem nikdy nepřemýšlel. Někde na začátku kariéry jsem snil o tom zahrát si alespoň jednou za národní mužstvo. Sen jsem si splnil, a proto jsem si přál, abych byl povolán znovu. Abych zachytal tak dobře, aby mě trenéři zase nominovali. Jsem rád, že se mně dvanáct let dařilo podávat takové výkony, které mně nominaci a šanci chytat přinášely. Druhotné přitom bylo, zda Karla překonám či nikoli.
