Hlavní obsah

Paralely neposloužily, současnost neinspirovala. Proto je česká reprezentace tam, kde je

Praha

Překvapení to není. Dalo se očekávat, že navzdory prožitému zmaru si český fotbal svá pozitiva na kvalifikační blamáži najde. Objevil je sice ex post, ale třetí příčka ve skupině a navrch pak nově chystaná evropská Liga národů k tomu posloužily. Přitom útěcha, že se reprezentační výběr nakonec přece jen udržel ve druhém výkonnostním koši a pro losování kvalifikace o EURO 2020 si tudíž uchoval slibnější pozici, představuje pouze šalebné mámení. Nebo spíš cestu k dalšímu martyriu, které na národní tým čeká.

Co řekl trenér Jarolím po nedělním utkání se San Marinem o svém případném odvolání?Video: Sport.cz

 
Článek

Nepostoupit na příští evropský šampionát by totiž představovalo skutečné umění. Už proto, že po změně kvalifikačních regulí a rozšíření počtu účastníků na čtyřiadvacet se z čtyřiapadesáti členských zemí UEFA dostane na EURO 2020 pomalu každá druhá. Tedy pokud samozřejmě eliminujeme Gibraltar, San Marino, Andorru, Kosovo, Lichtenštejnsko, mnohé z postsovětských států a podobné outsidery, na jejichž úroveň česká reprezentace ještě neklesla.

Proto by měla otázka spíše znít, jak a s kým míní česká reprezentace k postupu dokráčet. Po skončené kvalifikaci o Rusko 2018 se totiž příliš slibné perspektivy nerýsují. A nejde vůbec o to, že ziskem patnácti bodů vyrovnala nejhorší výsledek, kterého národní tým v éře samostatné existence České republiky dosáhl.

Stačilo se přitom inspirovat...

Prvořadý by měl být herní progres, jenž ovšem není ani po roce Jarolímova působení u národního týmu na mužstvu patrný. Reprezentací v kvalifikaci prošlo 35 hráčů, trenér je ovšem nepovolával proto, aby je dosazoval do zvoleného herního systému, ale nejspíš proto, že doufal ve spásu, kterou by mohli v momentální konstelaci do mužstva přinést. Nominace Droppy, Petržely i některých dalších hráčů ostatně o jeho tápání svědčila.

Diametrální rozdíl od éry pragmatika Dušana Uhrina staršího, jemuž bylo v devadesátých letech jasné, že s hráčským kádrem, který měl k dispozici, nemůže Evropě konkurovat ofenzivním fotbalem. Vsadil proto na defenzívu a destrukci a uspěl s ní. Dokonce tak, že se dostal až do finále evropského šampionátu.

Ostatně, tolik kritizovaný a zavrhovaný Michal Bílek projevil stejně pragmatické smýšlení, takže i on se postupem do čtvrtfinále ME 2012 o úspěch postaral.

O doyenovi z Hané nemluvě, protože Karel Brückner si na svou pravou chvíli u reprezentace s moudrostí sobě vlastní pár let chytře počkal. Pochopitelně vědom si toho, že jeho jednadvacítka dozrála a on ji může naordinovat ofenzivní fotbal, který přivede v údiv celou fotbalovou Evropu. I jeho trenérská zásada byla ale přitom prostá: Když nemám superkvalitu pro defenzívu, musím útočit.

Jarolím si ovšem z historických paralel poučení nevzal.

Návod dávala i současnost

Nevzal si ho ovšem ani ze současné konstelace ve fotbalové Evropě. A přitom se mu nabízely přímo v jeho kvalifikační skupině.

Trenér Severních Irů O'Neill si uvědomil a snadno spočítal, co je v reálných silách jeho výběru. Rezignoval na fotbal, akcentoval dokonale zvládnutou defenzívu, spoléhal na brejky a nacvičené standardní situace a svého dosáhl. Se svým týmem se dostal do baráže, takže Severní Irsko má po 32 letech šanci probojovat se na mistrovství světa. Přitom s kádrem, který rozhodně není kvalitnější než současný Jarolímův výběr, neboť i v něm lze hráče působící v nejprestižnějších ligách Evropy spočítat na prstech jedné ruky. Vždyť v Premier League účinkují pouze tři.

Jenže O´Neill se zachoval a v průběhu kvalifikaci si počínal jako pragmatik.

České reprezentaci podobný náhled a smýšlení scházelo, takže i proto skončilo její kvalifikační počínání zmarem a nejhorším výsledkem v historii.

V presu byli i předchůdci

Argumentování nedostatkem času přitom neobstojí, protože ani Jarolímovi předchůdci ho neměli. O pár přípravných zápasů víc sice sehráli, ale i oni byli v presu. Takový Petr Rada by o tom mohl vyprávět, stejně jako by mohl přednášet o tom, že i jemu po nevydařeném účinkování na ME 2008 v Rakousku a Švýcarsku daly vale klíčové postavy předchozího Brücknerova výběru v čele s nepostradatelným kanonýrem Kollerem.

Navíc je třeba připomenout, že Karel Jarolím se do časové tísně dostal sám, protože do poslední chvíle seděl na dvou židlích. Klubové v Mladé Boleslavi, kde jeho uvolnění pro národní tým podmínili trenérovým setrváním po dobu kvalifikace o Evropskou ligu, a reprezentační na Strahově, kam ho v té době všemocný Pelta chtěl za každou cenu přivést.

A kdyby jen to, on ho dopředu ujistil, že postup na MS 2018 nepředstavuje základní premisu, aby u národního týmu setrval i po další dva roky. Peltovým, a tudíž i Jarolímovým horizontem se mělo stát EURO 2020, kam postoupí pomalu každá druhá země... Směrovka do záhuby vlastně dřív, než kvalifikace začala.

Směr záhuba ještě před startem

Zákonitě se to do jejího úvodu musel promítnout. Do ztracených bodů v zápasech se Severním Irskem a Ázerbájdžánem, stejně jako do následného hledání vlastní tváře, kterou národní tým za celou dobu tažení za vidinou Ruska 2018 nenašel.

V klíčových duelech se to ostatně prokázalo. Hra se třemi stopery v domácí partii s Němci okopírovaná se vším všudy i o čtyři dny později v Belfastu, kde byl český celek nucen hrát vzhledem k vzniklé konstelaci na výhru, toho byla dokladem.

Strahovská generalita by proto při úterním sezení nad Jarolímovou analýzou měla brát i zmiňované poznatky v potaz. Pokud tedy nechce, aby se i další kvalifikace neproměnila v martyrium, na jehož konci bude zase nutno kvapně hledat alespoň nějaké pozitiva.

Reklama

Související témata: