Článek
Návrat trpký, bolavý, i po letech drásající duši.
„Po nepovedeném angažmá v Monaku jsem chtěl pryč. Hned a za každou cenu, takže jsem v zimě kývnul na nabídku Norimberku, který se topil u dna bundesligy a já ho měl zachraňovat. Německý fotbal přece znáš, pět let si tam hrál, střílel góly, takže žádný problém, přesvědčil jsem nakonec sám sebe. Hotový úlet. Krok vedle. Angažmá, které bych nejraději vymazal," povzdechne si dlouhán Dino při vzpomínkách na půl roku v Norimberku.
Karel Brückner, Jan Koller a Vladimír Šmicer během exhibičního utkání v rámci oslavy 100 let Sigmy Olomouc mezi týmy legend Sigmy Olomouc a české reprezentace.
Návrat na Vestfálský stadion v květnu roku 2008 už byl jen vrcholem.
„Příznivci Norimberku neunesli, že jsme tehdy v Dortmundu prohráli 0:2 a já šel po závěrečném hvizdu pod proslulou Südtribunu k nejskalnějším fanouškům Borussie. Abych je pozdravil, poděkoval jim, byl zase chvíli s nimi. Tak jako když jsem ve žlutočerném dresu hrál, zažíval zápasy, o jakých se mi předtím nesnilo a oni prozpěvovali chorál, kterým mě a mé góly oslavovali. Spustili ho znovu, takže jsem prostě jít musel."
V Norimberku z posledního Kollerova loučení s fanoušky Borussie vznikl neskutečný poprask. Předhazovali mu nejen pár chvil se soupeřovými fanoušky, ale i neproměněnou šanci, do které se dostal, ale domácího gólmana Hötteckeho nepřekonal.
Jan Koller během rozlučkového utkání Jaromíra Blažka na Letné.
„Hráli jsme tehdy v Norimberku tři Češi - já, Tomáš Galásek a Jarda Blažek. Když jsme mu nepomohli k záchraně, hodili všechno na mě a Jardu. Stali se z nás hotoví vyvrhelové," těžko se může se Kollerovi někdo divit, že na poslední bundesligovou štaci vzpomíná tuze nerad.
Zato při reminiscencích na pět sezon v Signal Parku v Dortmundu se doslova rozzáří. Při vzpomínkách na první dvě obzvlášť...
Malý skútr je tím nejlepším dopravním prostředkem, s nímž se dá po Monte Carlu jezdit. I Jan Koller na to už dávno přišel.
„Přivedli mě z Anderlechtu za deset milionů a osm set tisíc eur, protože trenér Matthias Sammer projevil přání mít mě v mužstvu. A co řekl on, to bylo pro vedení Borussie rozkazem. Za Tomáše Rosického zaplatilo Spartě o dva a půl milionu víc, za Brazilce Amorose dokonce jednou tolik. A přitom já přišel, a ne ne se trefit. Ve třetím bundesligovém kole jsem sice dal Wolfsburgu z trestného kopu gól po takové ráně, až mi vypadla kontaktní čočka a já si musel běžet do kabiny pro jinou, jenže pak jako když utne.
Děsná mizérie. Měl jsem vztek sám na sebe, protože mi vůbec nic nešlo. Dalo se to ale překousnout, protože v Dortmundu chápali, že se musím na německý fotbal adaptovat, přivyknout si na styl Borussie a postupně se vyrovnávat s obrovským tlakem fanoušků. Alespoň trenér mi neustále opakoval, že líp bude a nezůstane jenom u dvou podzimních branek. A opravdu nezůstalo, protože na jaře jsem to byl už zase já."
S Tomášem Rosickým za zády a s Brazilci Ewerthonem a Amorosem po boku vytvořili údernou sílu, která vystřílela Dortmundu nejprve účast ve finále Poháru UEFA a po strhujících dostizích s Leverkusenem a mnichovským Bayernem nakonec i vytoužený mistrovský titul.
Neskutečná euforie, které propadl Dortmund a s ním celé Vestfálsko. Hotové šílenství, jak vyváděla proslulá Jižní tribuna s nejhorkokrevnějšími fanoušky Borussie poté, kdy v posledním kole jejich fotbaloví bozi přece jen porazili Brémy a po šesti letech zase získali ligový primát.
„Taková euforie se dá zažít opravdu jen v Německu, kde jsou ti nejlepší fanoušci na celém světě. Sedmdesát tisíc diváků mohlo náš fotbalový chrám samým nadšením zbořit a my si s nimi vychutnávali panující euforii až do dna.
To jsme ale netušili, že v Německu tolik ceněný stříbrný talíř udělovaný za titul nám má vynahradit zklamání, jež za čtyři dny zažijeme ve finále Poháru UEFA. Nizozemský Feyenoord nám totiž trofej sebral. Hráli jsme na jeho stadionu, protože o dějišti finále bylo rozhodnuto dávno předtím, než byli známí jeho aktéři, nezačali jsme dobře, takže jsme prohrávali o dva góly, ale i v deseti bez vyloučeného kapitána Jürgena Kohlera jsme se i mým gólem dostali znovu do zápasu. Nic platné to ale nebylo, nakonec jsme prohráli, což mě na velkých turnajích a při velkých zápasech provázelo celou kariéru."
Role patrona reprezentační devatenáctky Jana Kollera obrovsky baví. I proto se často vrací z Monaka do Čech.
Prošel během ní Spartou, Lokerenem, Anderlechtem, Dortmundem, Monakem, Norimberkem i Samarou a Cannes, na dva kluby ale nenechá Jan Koller dopustit.
„V Lokerenu jsem fotbalově vyrostl, v Anderlechtu si zahrál ten nejlepší fotbal, v Dortmundu poznal opravdový top klub. A také nejbáječnější atmosféru a fanoušky. Prostě opravdovou první ligu fotbalu. I proto se tam rád vracím, takže jsem nakonec přikývl, když mě někdejší spoluhráč Jörg Heinrich lákal do týmu legend Borussie. Jezdíme na turné po světě, do Singapuru a teď třeba do Brazílie, kde nás čeká v Sao Paulu vánoční turnaj, kterého se zúčastní i Barcelona a mnichovský Bayern," netají Koller, jak moc je rád, že se vrátil do klubu. kde zažil vrchol fotbalové kariéry. A pranic mu nevadí, že se při posledním zápase na Vestfálském stadionu dočkal namísto parádního loučení jen nadávek, urážek a málem i lynčování od fanoušků Norimberku.
Kanonýr Jan Koller si oblíbil plážový fotbal.
„Já na nějaké rozlúčky nikdy nebyl, takže jsem všechny návrhy odmítal. A uspořádat nějakou benefici v Dortmundu nepřicházelo v úvahu. Tam musí člověk odehrát alespoň deset let, aby na ni měl nárok. A já přece hrál na Vestfálském stadionu jen pět sezon."
