Článek
Zvykl jste si na „normální" život?
Zvykám si pořád. Když se dívám v televizi na fotbal, cítím, že mi chybí. Na druhou stranu se pořád udržuju, i první B třída za Kožušany mě naplňuje. Úplně jsem tedy neskončil. Dokud zdraví bude sloužit, rád bych vydržel minimálně tak dlouho jako brácha Marek, parťák na stoperu. Je mu pětačtyřicet a válí, jako by mu bylo třicet, takže toho mám ještě hodně před sebou. Neprožívám tedy polosmrt, jak říkal Tomáš Řepka. Ale nostalgie mě někdy přepadne.
V jaké situaci?
Když se v televizi dívám na Ligu mistrů. Vidím stadiony, na kterých jsem hrával, a bývalé spoluhráče, kteří nastupují za nejlepší týmy na světě. Snažím se to říkat synovi a možná ho tím tak trochu motivovat. Na druhou stranu je super, že mám na rodinu daleko víc času a díky fotbalu se mi ji podařilo finančně zajistit.
Neměl jste touhu sbalit se, vyrazit do světa a dát si dva roky prázdnin?
Manželce by se tento nápad hodně líbil. Já ale z cestování moc nadšený nejsem, v tom se trochu bijeme. Když jí řeknu, že cestujeme víc než dřív, mírně řečeno, nebude souhlasit. (směje se) Cestoval jsem nepřetržitě patnáct let. Lákají mě místa, kde jsem sice s fotbalem byl, ale poznal jsem jenom letiště, autobus, hotel a stadion. Jenže nemám rád cestu samotnou. Kdyby existoval prsten, jaký měla Arabela, pořídil bych si ho a cestoval pořád.
Berete si, co vám fotbal vzal? Například, že občas protáhnete večerku.
U mě se příliš nezměnilo. Jsem v uvozovkách blázen, i v B řídě. Je pravda, že někdy zhřeším a den před zápasem nebo v den zápasu si dám jídlo, které bych si jako profesionál nedovolil. Alkohol piju jen příležitostně, životosprávu poruším pouze tím, že jdu pozdě spát. Brzy pojedeme na ples, hodinu autem od Olomouce. Druhý den je přátelák, tak musíme po půlnoci domů. Já byl ve všech kabinách vždycky takový exot. Nepil jsem, chodil první ze společných akcí. Ale v kariéře se mi to vrátilo, nebyl jsem nikdy vážněji zraněný a na vysoké úrovni jsem hrál do osmatřiceti. Pokud můžu tento přístup předávat dále, budu rád. Třeba i v Kožušanech.
To si docela věříte.
Kdyby se dva tři trošku chytili za nos a před zápasy nechodili pařit, tak to bude pro mě výhra. (směje se)
Fotbalová šatna je specifická. Čelil jste v ní pro svoji pevnou disciplínu posměškům?
Čelil. Ale spíš to bylo o tom, tu srandu unést, nepodlehnout. Zvlášť když vás hecuje patnáct z dvaceti spoluhráčů. Někteří byli rozumní, respektovali mě. Ale ti další...
...vám dávali zabrat?
Když přijdete do hospody, spoluhráči objednávají rundu a vy si dáte maximálně malé pivo... Je jasné, že nějaká reakce přijde. Taková klasika byla, že se na mě někdo otočil a zeptal se ironicky: Co si dáš, Rozi, to svoje kakaíčko? A většina mančaftu se v tu ránu smála. Postupem času jsem se smál i já. Je důležité mít pevnou vůli.
Měl jste ji vždycky?
Měl. O.k., zamlada jsem tvrdý alkohol někdy ochutnal. Když se slavila výhra nebo narození dítěte. Ale nikdy to nesklouzlo k tomu, že bych o sobě nevěděl. Bez alkoholu se dá také bavit, navíc druhý den je mnohem příjemnější.
Nikdy jste nejel v průšvihu. A že při reprezentačních srazech byla jistě příležitost.
Že jsem nikdy v ničem nejel, bylo možná vykoupené tím „exotem". Myslím, že je důležité, mít v hlavě všechno spořádané. K průšvihu se ale i tak dá nachomýtnout. Já se držel zásady, nenechat se stáhnout. Takových situací jsem zažil spousty. Zvolil jsem, jak se říká, rozumný ústup. Stačí se jen někde objevit na fotce, ve tři ráno. A vysvětlujte pak lidem, že jsem nepil. Hodí vás do jednoho pytle. Je důležité odejít ve správný čas. Praktikoval jsem to takhle celý fotbalový život, ve finále i teď.
I při zářijové exhibici a následné oslavě osmdesátých narozenin trenéra Karla Brücknera, na které jste se organizačně podílel?
Setkání a panem Brücknerem a bývalými spoluhráči z reprezentace jsem si neskutečně užil. Prožíval jsem déjà vu. Když jsme akci plánovali, museli jsme panu Brücknerovi slíbit mediální klid. Média nikdy příliš v lásce neměl. Ale paradoxně, jak se zápas blížil, zajímal se víc a víc. Kdo přijede, kolik je prodaných lístků. Žil tím. A to vůbec nemluvím, jak exhibici prožíval v kabině. Pro něj to bylo jako kvalifikační utkání. Perfektní.
Vzpomínali jste na jeho legendární výrok o baroku, kterým komentoval váš nepovedený výkon?
Baroko jsme si vyříkali hned na dalším srazu. Tehdy se o tom hodně napsalo. Já, Marek Heinz, Honza Polák, Jarda Plašil, tenkrát jsme měli pravidelně v médiích terč na čele. Hodně drsný. Ale o.k., jelo se dál. Jsem splachovací. Navíc jsem nikdy moc nečetl noviny. První, co kluci v Sigmě ráno po zápase řešili, byly známky, které dostali od novinářů. Tohle šlo mimo mě. Možná mi uteklo několik sestav kola i kopyt kola. Ale já tyhle starosti vyeliminoval. Ale abych se vrátil k baroku. Na druhou stranu mě i docela těší, že se uchytilo.
Že si na vás díky němu lidé vzpomenou?
Často se mě na to někdo ptá nebo mě i popíchne. Jako při penaltách v B třídě. Při rozběhu jeden ze soupeřů vykřikl: A jó, baroko. Táhne se to se mnou a bude asi až do konce života.
Narazil jste i na soupeře, který si na vás chtěl něco dokazovat?
Bál jsem se toho, nezapírám. Jsem ale mile překvapený, víc jsem se setkal s respektem. Spoluhráči a protihráči se celkem respektují a většinou jsou souboje v rámci pravidel. V týdnu vedu tréninky, snažím se je dělat smysluplně. Minulou sezonu jsme doma potrápili suverénního lídra. Po zápase nás jeho trenér pochválil, že jsme hráli krásný fotbal. To je pro mě vizitka, ocenění. Je příjemné vidět, že práce na tréninku a dobrý přístup se vyplácejí.
Může se koníček změnit v profesi?
Možná v budoucnu. Ale nevím, jestli jsem připravený absolvovat trenérský kurz a vrátit se zpátky do fotbalového kolotoče. Vím, co všechno jsem obětoval kariéře hráče. Znám se. Když se pro něco rozhodnu, dělám to naplno. Vím, že by mi trenéřina sebrala ještě víc času. Třeba až děti odrostou a s manželkou si budeme lézt na nervy. (směje se)
Zatím se tedy po kariéře rozkoukáváte a ochutnáváte?
Přesně tak. Nakouknout, zjistit, co mě baví. Pomalu si věci očuchat a pak říct: Ano, tohle mě baví, do toho jdu naplno. Momentálně jsem začal spolupracovat na charitativních projektech. Pomáháme s manželkou olomoucké organizaci Dobré místo pro život. Měli jsme možnost podílet se na akci Dobrogolf. Na posledním ročníku se vybralo okolo osmdesáti tisíc, peníze šly dětem do Blanické školky v Olomouci, kterou navštěvují děti s autismem.
Jak jste se k charitě dostal?
S touto myšlenkou jsem si pohrával dlouho, už ke konci kariéry. Pak nás zakladatelka organizace paní Zukalová s manželkou pozvala na ples Dobrého místa pro život. Okouzlil nás. Nebyl načančaný, snobácký. Naopak byl na pohodu, byla tam spousta vozíčkářů, nevidomých. Uvědomil jsem si, že je fajn cítit se dobře mezi lidmi, kteří nejsou na plese, aby se šli ukazovat. Ale aby si ho šli užít. Komunita, která si celý rok navzájem pomáhá, se na plese sejde a baví se. Snažíme se věnovat naši energii pro charitativní účely a jít příkladem.
Daří se vám to?
Je potřeba lidem vysvětlovat, zasvětit je do problému a netlačit na pilu. Když z první schůzky poznám, že člověk nemá zájem, podruhé už ho neotravuju. Prostě říkám: Jsem David Rozehnal, chci pomáhat, jdete do toho se mnou? Můj obličej je pořád ještě známý, chci toho využít pro dobrou věc. Mám rád projekty, kde jdou peníze přímo potřebným.
Byl jste vždycky takto založený?
Troufám si říct, že ano. Měl jsem skvělé rodinné zázemí a věřím, že mě rodiče dobře vychovali. Těší mě pomáhat druhým.
Máte i negativní zkušenosti s obdarovanými?
Já osobně ne, ale slyšel jsem pár historek, nad kterými zůstává rozum stát. Většinou, pokud předáme lidem finanční částku, jsou dojatí, rozpláčou se. Mám obrovskou radost, když vidím výsledek. Pomáhat lidem, kteří to potřebují, mě naplňuje.
