Rubriky:

Ostatní

Návraty šedesátníka Chovance časem. Legenda? To ať posoudí jiní

7. března 2020 19:37 - Praha

Dcera ho chtěla překvapit, jenže pak zjistila, že sama těžko sezve všechny přátele a kamarády, kteří prošli tátovým životem a s nimiž by se chtěl při oslavě šedesátin vidět. Byla a je jich spousta. Mraky. Fotbalisté, s nimiž a proti nimž hrával, trenéři, proti kterým vedl třeba Spartu nebo českou reprezentaci, funkcionáři, které potkával, když na pražské Letné šéfoval. A teď vlastně i rozhodčí, jež má na povel. Sama to zvládnout nemohla, proto s tátou nachystali oslavu společně. To aby se šedesátník Jozef Chovanec mohl mezi svými známými vrátit v čase. O čtyři desetiletí i třeba jen o pár let.... „Neuškodí to, občas je dobré se zastavit a podívat se zpátky. Třeba jen na chvíli,“ přitaká sobotní jubilant.

 

Jan Handrejch, Právo

Nastala u vás změna priorit a životních hodnot po všem, čím jste si v posledních letech prošel?

Vždycky jsem se rád ohlížel zpátky. Už jako vyjukaný sedmnáctiletý kluk, který vystoupil na pražském Hlavním nádraží z vlaku a nevěděl, jak se dostane na Letnou.

Teď by na vás čekal manažer v nablýskaném mercedesu...

Jenže tehdy jsem byl rád, když mi náhodný kolemjdoucí poradil, do jaké tramvaje mám nasednout.

Tajemný plán! Opustí Sparta Letnou?

Pamatujete ještě, co za tramvaj jezdilo na Spartu?

Osmička. Jako bulík jsem stál u okna a bál se, abych vystoupil, kde mám. Pak jsem uviděl stadion. Velký, monstrózní, až se mi z toho rozklepala kolena a třásl hlas. Už ve vrátnici, kterou jsem musel projít. A v šatně zase. A to jsem si myslel, jaký jsem frajer a jak jsem na tenhle krok připravený.

Však jste byl jen klukem z Kočkovců, kterého si vyhlédla Sparta. V té době sice ještě stále skomírající, ale pořád s puncem velkého jména a slavné historie.

Právě sparťanská historie mě uchvátila a fascinovala. Všichni ti velcí hráči, kteří ve Spartě kopali. Kvašnák, Táborský Mašek, Kramerius, můj strejda František. Co já se jen jako osmnáctiletý kluk naseděl se sparťanským archivářem panem Borečkem a poslouchal jeho vyprávění o plejerech, kteří na Letné hráli. A co teprve, když mi začal ukazovat trofeje, které Sparta získala.

Pan Boreček na Letné sedí dodnes a o sparťanský archiv se stará pořád stejně svědomitě. Jenže dnešní sparťané už za ním nechodí.

I to dokládá, jak klub v dnešní době pracuje. Každý se za slavnou historií Sparty schovává, ale přitom ji bere jako něco sekundárního. My ji vnímali. Byli jsme šťastní, že můžeme být její součástí.

Předseda komise rozhodčích Jozef Chovanec (vlevo) během derby Bohemians - Sparta po boku trenéra Vítězslava Lavičky.

Vlastimil Vacek, Právo

Říkejte to dnes těm mladým...

Právě, že by se jim to říkat mělo. V Anglii patří historické paralely ke klubové kultuře, v Holandsku zrovna tak. Eindhoven, kde jsem hrával, nemá zdaleka tak dávnou a bohatou historii, jako třeba Ajax nebo Feyenoord, přesto je na ni pyšný. A když se člověk po letech do Eindhovenu vrátí a vidí tam svou fotografii, je hrdý, že do klubové historie také něčím přispěl.

Takže i to je důvod, proč se dnes Sparta zmítá tam, kde je?

Jeden z důvodů, ale podstatných.

A další?

Nevyužitý potenciál, který Sparta má, cesta, kudy se ubírá a které se marně snažím porozumět, kroky, které dělá. A že už jich za poslední roky bylo. Ale také směr kudy se vydala a jemuž také dost dobře nerozumím, protože mi připadá, že vede do propasti. Peníze zmohou mnoho, ale úspěch vám nezaručí. I na hřišti je to patrné, protože spousta dnešních hráčů Sparty není dost dobrá na to, aby nosili její dres.

Ten, který jste nosil i vy a vaše generace, která udělala ze Sparty zase Spartu železnou, o které jste čítával v klubovém archivu? Nezní to příliš staromilsky?

Někdy neškodí se chvíli zastavit a zavzpomínat. Ohlédnout se za tím, čím člověk prošel a co má za sebou. Hlavně pokud se z toho dá něco použít v dnešní době. Ale na tom není přece nic staromilského. Zvlášť, když až příliš dobře vím, že každá doba měla své. Své hráče, hvězdy, diváky, peníze...

Trenér Slovanu Bratislava Jozef Chovanec během předzápasového tréninku před utkáním základní skupiny Evropské ligy se Spartou Praha na stadiónu Pasienky v Bratislavě.

Vlastimil Vacek, Právo

Kolik jste pobíral vy, když jste do Sparty přišel?

Tisíc osm set korun jako zaměstnanec Dopravních podniků. Ale bylo mi sedmnáct, čekala mě vojna, takže pár měsíců na Letné představovalo epizodu.

Ovšem pod dohledem strejdy Františka, který měl na přání vaší maminky dohlédnout na to, abyste ve velkém městě nezvlčel.

Máma by byla nejradši, abych přestoupil z Púchova do Slovanu, který mě lákal do Bratislavy. To táta se strejdou rozhodli. A zvlčet? Vždyť já byl rád, že jsem trefil ze Sparty na ubytovnu do Bohnic. Znal jsem jen fotbal.

Když jste se rozmýšlel, zda se vrátit z vojákování v Chebu do Sparty, rozhodli táta se strejdou také...

Nechtělo se mi vracet. V Chebu se mi zalíbilo, hned prvním rokem jsme skončili v lize šestí, hráli jsme letní Interpohár, takže když za mnou a Vláďou Hruškou přišli, abychom zůstali, vážně jsem o tom přemýšlel. Nabízeli nám byt, lepší peníze, než jsem měl ve Spartě...

Lavička Sparty - zleva kouč Jozef Chovanec, asistent Jan Kmoch, trenér Martin Hašek a vedoucí týmu David Simon.

Milan Malíček, Právo

Aby ne, když jste tvořili západní hráz socialismu.

Jak se to tehdy říkalo? Pevná hráz, míru hráz, nic nám tu neschází, radši bychom byli za hrází.

Pro dnešní generaci nepochopitelná léta.

Ale se vším, co k nim patřilo. I s náčelníkem, který přišel a měl před mančaftem agitku: Soudruzi, nám nikdo neproklouzne přes státní hranici, vy byste neměli nikoho nechat proklouznout do pokutového území, aby vám dal gól.

Přesto jste se z Chebu vrátil...

Bojoval jsem s tím. I proto, že o mě Sparta během vojákování neprojevovala zájem. Pak jsme ale přijeli s Chebem hrát ligu na Spartu, kde už čekal táta, strýc František a klubové vedení, všechno jsme rozebrali a já se rozhodl, že zůstanu sparťanem.

A na celý život...

Se Spartou je spojený celý můj život. A nic na tom nemění, že jsem hrál v Holandsku, trénoval v Rusku či na Slovensku, nebo že jsem teď zaměstnán na Strahově.

Teď už ovšem zůstaly na Spartu jen vzpomínky a návraty v čase.

Ale krásné. Na všechny tituly, pohárové zápasy, utkání s Barcelonou, Juventusem, Realem. Vždyť my všechny tyhle slavné kluby porazili.

Trenéři pražských "S" Jozef Chovanec (vlevo) a Karel Jarolím na tiskové konferenci před derby

Petr Hloušek, Právo

I proto jste se stal sparťanskou legendou.

To musí posoudit a potvrdit jiní.

Copak se to příjemně neposlouchá?

Ale to ano, příjemné to je. Ještě příjemnější by ale bylo, kdyby mě některý ze začínajících sparťanů objevil jako součást klubové historie.

Takže jsme zase u návratů v čase. Třeba u rozhodnutí stát se trenérem...

To rozhodnutí uzrálo v naší generaci ve spoustě z nás. Vždyť sedmdesát procent mých spoluhráčů se stalo trenéry či manažery. A úspěšnými trenéry a manažery.

To proto, že vás formoval a ovlivňoval Václav Ježek? Jeho nabádání, abyste si vedli deníčky, vše do nich zapisovali, přidávali své postřehy a poznatky, protože tohle všechno se vám bude jednou hodit?

Dokázal si nás získat a ukázat nám cestu, takže nás určitě ovlivnil. Měl autoritu, zkušenosti, působil v zahraničí, což byla v té době přidaná hodnota.

Kouč Sparty Jozef Chovanec (vlevo) a první trenér Martin Hašek.

Jan Handrejch, Právo

Proto jste na něho dal, když jste před listopadem zvažoval, zda odejít do bundesligového Leverkusenu nebo holandského Eindhovenu?

Já nic nezvažoval ani nerozhodoval, mně byl bližší Leverkusen a německý fotbal. To kluby a manažeři se tak dohodli. Trenér Ježek mě vyprovodil s tím, abych v devětadvaceti letech neměl z Holandska a Eindhovenu obavy.

Mohl jste odejít dřív...

Jenže to bych musel emigrovat a na to jsem neměl povahu ani náturu. Byl jsem nastavený jinak.

Neměli vás v Eindhovenu za exota? První fotbalista z východního bloku, navíc v jednom mužstvo s takovými plejery, jako byli Gerets, Kieft, Lerby, Van Breukelen...

Ale to měli. Slyšeli o nás z východu různé historky, jako jsme je slyšeli my o nich. Navíc bylo vidět, že jsme přece jen odjinud. Nebyli jsme třeba tak otevření jako oni.

Ale zvykli si.

To proto, že jsem měl už ve Spartě i reprezentaci přece jen něco odehráno a se spoustou hráčů Eindhovenu jsem se na hřišti potkal. Takže mě vzali a já s nimi udělal dva tituly a získal dva poháry. Proto když se teď do Eindhovenu sem tam vrátím, cítím, že jsem součástí jeho historie.

Mohl jste být součástí i historie slávistické, protože když jste se z ciziny vracel, lákal vás přeběhlík Václav Ježek do Edenu. Proč jste na něho nedal tehdy?

Nejdřív mě lanařil Real Zaragoza, kde jsem byl dokonce na zkoušce. Prošvihl se však termín přestupu, proto jsem se vrátil domů. Sparta si mezitím pořídila Jirku Jeslínka, který skončil v Hajduku Split, a trenér Uhrin měl volit mezi námi dvěma.

Proto vábení Slavie?

Vlasta Petržela, s nímž jsem vojákoval v Chebu a on v té době Slavii trénoval, mě tam lákal. Dokonce mi nabízel všimné, abych měl rozhodování snazší. Jenže já jednal s Čechoameričanem panem Korbelem, kterému klub patřil a tomu jsem na rovinu řekl, že pokud o mě bude mít zájem Sparta, zůstanu na Letné. Oba jsme věděli, jaké haló by z mého přestupu do Slavie vzniklo a nechtěli jsme ho vyvolávat.

Jozef Chovanec (vlevo) na tiskové konferenci Sparty

PRÁVO/Václav Jirsa

Sparta zájem nakonec měla, takže jste jí zůstal věrný. Jako hráč, trenér, pak dokonce i jako ředitel. A dokonce hrající ředitel, což byla obzvlášť rarita, když šlo o derby se Slavií.

Co rarita, hotové bláznovství. Půl roku jsem v kanceláři úřadoval a fotbal si chodil zahrát s majitelem Sparty Petrem Machem a jeho lidmi jen abych si udělal žízeň. A pak jsem volal manželce, aby mi připravila tepláky, že jedu na soustředění a budu zase hrát. Myslela, že jsem se zbláznil.

Vy jste si nepřipouštěl, že jde o bláznovství?

Hlavně když jsem se soukal do trenek a nemohl se do nich vejít. Ještě chvíli předtím jsme pokuřovali s slávistickým trenérem Františkem Ciprem v jeho kumbálu ve starém Edenu a on neměl do poslední chvíle tušení, že proti Slavii nastoupím. Vždyť já se ani nerozvičoval na hřišti.

Proto jste nejen jeho, ale celou Slavii tak vyvedli z míry...

Vymysleli to Petr Mach s trenérem Jarabinským a já si nejdřív ťukal na čelo, jestli se nepomátli. Ale vyšlo nám to, Pavel Nedvěd dal v poslední minutě gól a nad Slavií jsme vyhráli.

Spousta lidí si stejně významně klepala na čelo, když vešlo ve známost, že se vy, hráčská legenda a trenér, který provedl českou reprezentaci kvalifikací o EURO 2000 bez jediného ztraceného bodu, ujímáte komise rozhodčích. Měl jste to zapotřebí?

Sám jsem o tom hodně přemýšlel, ale lákalo mě to, i když jsem zároveň cítil k téhle práci velký respekt.

Přesto jste ji vzal...

Prošel jsem ve fotbale vším od nejnižších sfér po nejvyšší, ale šéfovat rozhodčím představovalo najednou novou, nepoznanou výzvu. Zažil jsem rozhodčí na hřišti jako hráč, registroval je z trenérské lavičky i kanceláře, slyšel a četl, jak se o nich mluví a píše, takže jsem byl zvědav, jací jsou doopravdy.

Jací jsou?

Jiní, než jsem je znal. Jejich role je strašně těžká. Mnohem těžší, než jen hrát fotbal či trénovat. Nechat si dobrovolně nadávat a dostávat kartáč od nějakých sedmnácti let, kdy se na soudcování dají, na to musí být člověk hodně otrlý. Zvláště, když jsou zaškatulkováni do sorty těch zprofanovaných, zkorumpovaných...

Vy to změníte?

Snažím se o to. Pokouším se rozhodcovský stav očistit. Přístupem, svým jménem, tím, co jsem ve fotbale dokázal.

Myslíte, že se vám to daří?

Ne vždy.

Takže jsme zase o toho, zda jste měl něco takového zapotřebí po všem, čím jste si v poslední době prošel. Úmrtí manželky, infarktu, zdravotních problémech...

Bylo to těžké období. Náhlá smrt manželky, protože rakovina postupovala rychle, infarkt ve chvíli, kdy člověk sedí doma v křesle, najednou cítí bolest na prsou a nemůže se nadechnout, pomoc v motolské nemocnici za pět minut dvanáct, takže vaše svíčka nezhasne, operace a pak týdny o berlích... Všechno se dá ale zvládnout, když má člověk kolem sebe rodinu, dcery, vnoučata, kamarády. Pak zase přijde chvíle, kdy se zase chce věnovat práci, potkávat se na fotbale se známými, ještě něco udělat.

A co si třeba říct, že v šedesáti by měl člověk přece jen zvolnit?

Ale ten infarkt nepřišel vůbec proto, že bych byl nějak přetažený, znavený či vyčerpaný. A kouřit jsem přestal také hned po smrti manželky. Sám nevím, jak se mi to podařilo, ale něco se ve mně zlomilo.

Zvolnit proto, aby se člověk mohl vrátit v čase. Třeba jen na chvíli se zastavit a zavzpomínat. I třeba na to, jak jste s Tomášem Skuhravým ráno na Letné otvírali trenérovi Ježkovi závoru s lahváči v rukou, jak vám málem uletělo letadlo s reprezentací, jak jste jako trenér reprezentace brousil hrany a osobní antagonismus mezi Patrikem Bergrem a Pavlem Nedvědem, jak moc ublížil národnímu mužstvu ve vaší éře předčasný konec Františka Chvalovského ve funkci předsedy, jak... Neříkal jste snad sám, že je to občas zapotřebí, a dokonce ku prospěchu?

Ale k tomu bude přece příležitost hned na oslavě mých šedesátin, které jsme s dcerou nachystali a kam zvu všechny kamarády, kteří prošli mým životem.

Předtím si určitě zajdete doma ve Zbraslavi do své soukromé síně slávy, abyste si připomněl, co všechno jste s nimi prožil.

Žádnou nemám. Dresy protihráčů, které jsem během kariéry posbíral a původně je chtěl zanechat vnukům, jsem rozdal, takže mi zůstaly jen medaile a pár fotbalových relikvií, které mám v pracovně. Vždyť jsem přece říkal, že ohlížet by se měl člověk jen za tím, co se dá použít i v současnosti.

JOZEF CHOVANEC
Narozen: 7. března 1960 v Dolních Kočkovcích
Fotbalová kariéra: Gumárny Púchov (--- 1978), Sparta Praha (1978 - 1979), Rudá hvězda Cheb (1979 - 1981), Sparta Praha (1981 - 1988), PSV Eindhoven (1989 – říjen 1991), Sparta Praha (říjen 1991 - 1995).
Ligové starty a góly: 416 zápasů/ 62 gólů.
(Sparta Praha: 331/49, RH Cheb: 50/9 gólů, PSV Eindhoven: 34/4)
Reprezentační starty a góly: 52 zápasů/ 4 góly.
Největší úspěchy
- čtvrtfinále mistrovství světa 1990 v Itálii
- mistrovské tituly se Spartou 1984, 1985, 1987, 1988, 1989, 1993, 1994, 1995
- mistrovské tituly s Eindhovenem v nizozemské lize v roce 1989 a 1990
- vítězství v Československém poháru se Spartou v roce 1984, 1988, 1989 a 1992
- vítězství v Nizozemském poháru s Eindhovenem v roce 1989 a v roce 1990
- Trenér roku v roce 1998, 1999, 2000, druhý v žebříčku světových trenérů 1999.
- Fotbalista roku 1986
Zdeněk Pavlis, Sport.cz

Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní