Rubriky:

Ostatní

Dvacet let od zápasu století! Redaktor Sport.cz vzpomíná na to, jak na trávníku bojoval s Liverpoolem

17. listopadu 2020 10:50 - Liberec

Před dvaceti lety byl celý Liberec na špičkách. V listopadu uplynula dvě desetiletí od památné fotbalové bitvy Slovanu se slavným Liverpoolem. „The Reds" s hvězdami jakými byli Gerrard, Owen či českými reprezentanty Šmicrem a Bergrem postoupili po výhrách 1:0 a 3:2 v Poháru UEFA dál, pod Ještědem však vzpomínka na zápas století žije stále.

Česká televize

Nejen proto, že šlo o vůbec první souboj českého mančaftu s Liverpoolem nebo že právě díky němu je U Nisy osvětlení, ale třeba i díky tehdy ohromnému zájmu o lístky. Lupeny šly na dračku, stála se na ně fronta celou noc a když došly, prodejce tehdy málem zlynčovali... Samotný zápas pak sledovali lidé ze stromů za řekou Nisou. Oba duely tehdy odehrál i současný sportovní redaktor Sport.cz a deníku Právo Robert Neumann. Při příležitosti dvacátého výročí zápasu našel i dres Emila Heskeyho, jenž si s útočníkem tehdy vyměnil.

Bobe, hned v první otázce musíme vysvětlit, že jelikož jsme dlouholetí kolegové, nebudeme v rozhovoru předstírat obvyklé vykání. Docela by mě zajímalo, jak dlouho jsi teď ten dres musel hledat.

Našel jsem ho záhy, vlastně na první dobrou. Podobný věci mám schovaný ve sklepě, takže jsem šel hledat rovnou tam. Když jsem sklep otevřel, fakt tam byl. Je vidět, že jsem pořádný. (usměje se)

Kolikrát jsi ho za těch dvacet let vytáhl?

Tak třikrát, víckrát asi ne. Naposledy před pěti lety, kdy byla v Liberci před zápasem s Marseille v Evropské lize v centru města fanzóna a sešli se tam bývalí hráči Slovanu. Tehdy jsem tam Emila měl. Jinak je furt ve sklepě.

V památném souboji s Liverpoolem Robert Neumann ukořistil relikvii v podobě dresu Emile Heskeyho.

Milan Malíček, Právo

Pamatuješ si, jak k výměně dresu došlo?

Teď jsi mě dostal. Nevím. Ale podle mě to bylo náhodou. Když rozhodčí písknul konec, tak Heskey stál prostě vedle mě. Ne, že bych za ním jako blbec cíleně běžel. Prostě byl vedle mě, tak jsme si ho vyměnili.

Myslíš, že Heskey teď tvůj dres taky někde opatruje?

Určitě ho má někdy vystavený! Tehdy jsme si dělali srandu, že se do něj jen vysmrká a v kabině hodí do koše. (směje se) Ale vážně, docela by mě zajímalo, jakou má nakonec historii. Nechávají si to tihle borci, když hrají v uvozovkách jen s takovým nýmandem, nebo si schovávají dresy pouze těch top hráčů? Ale třeba někde ve skříni opravdu visím.

Jaký dres byl tehdy nejžádanější?

Podle mě asi Gerrarda, už tenkrát byl dobrej, nejspíš i Fowlera. A určitě Michaela Owena. On byl tehdy vycházející hvězdou. Ani nevím, kdo z kluků ho urval. Jak se jednou Plzeňáci prali o Messiho, tak ani nevím, zda to bylo u nás stejný. To by mě docela taky zajímalo.

Nejste spolu v kontaktu?

Jsem v kontaktu se spoustou kluků, i pracovně. Však spoustu rozhovorů jsem dělal s Bogasem (Pilný), když začal trénovat naplno. Ale byl jsem za ním i předtím, když ještě dělal v Hradci Králové v pekárně. Ráno se vypotácel s bednou rohlíků a šli jsme si sednout na kafe... Občas si napíšeme s Pavlem Čapkem, se Štajnym, s Hauzričem, nedávno jsme si esemeskovali s Petrem Johanou. Před časem jsem byl i za Tomášem Janů, teď kácí stromy a je z něj velký dřevorubec. A s Tondou Kudláčkem (kustod) si voláme vždy na Vánoce, to máme s Toníkem takový náš rituál. V Liberci to bylo, co se kamarádství týká, vždycky specifický.

Přijde ti, že od toho zápasu už uběhlo dvacet let?

Upřímně, ani náhodou! Spíš mě to šokuje, že je to už dvacet let. To je strašný. Dvacet let je hodně, vlastně jedna generace, ale vzpomínky stále jsou.

Vzpomínáš víc na zápas v Liverpoolu nebo ten domácí?

Asi na ten u nich. První zápas proti Liverpoolu, a ještě navíc na Anfieldu! Pro nás to bylo úplně neuvěřitelný. To máš posvátný stadion. Je Anfield, San Siro, Old Trafford a to je všechno. Prostě bomba. Pamatuju si, jak jsme jeli autobusem na Anfield a otevřeně jsme si říkali, že tam dostaneme bůra. Pak nám otevřeli Shankleyho bránu, zaklapli ji za námi a byli jsme v tom, utéct už jsme nemohli. (směje se) Pak jsme s Bogasem seděli a viděli jejich sestavu a říkali si: Ty vole, to bude průser... Ale náš trumf asi byl, že nás vůbec neznali. Šmíca jim možná o náš řekl dvě věty, a to bylo ještě hodně.

Je fakt, že to byla jiná doba, InStaty a podobné vymoženosti nebyly, zápasy se sledovaly na videokazetách...

Jasně. My jsme je však znali podrobně, ale oni nás vůbec. Nasadili však top sestavu, nepodcenili nás. Lidi by jim za to v Anglii asi taky dali. Na každý zápas tam chodí plný stadion a chtějí něco vidět. Byl to samozřejmě kolotoč, nebyl ovšem takový, jaký jsme očekávali. Mysleli jsme, že budou mít šanci za šancí, ale docela dobře jsme se drželi. Když to vezmu fotbalově, tak jsme se tam samozřejmě moc neprosadili. Bylo to jen o tom, jestli to uhrajeme na nulu nebo ne. Nakonec jsme na konci dostali gól. I tak je to však stále zážitek.

Stejně jako slyšet klubovou hymnu „You will never walk alone", co?

To je bomba. Na to člověk nikdy nezapomene. Když jsme si se Šmícou podávali ruce, mrkli jsme na sebe a usmáli se. Hráli jsme totiž proti sobě odmala, od žáků, na různých turnajích. Já za Bohemku, on za Slavii. Anfield je prostě Anfield. Jeli tam s námi i rodiny, měl jsem tam tátu, mámu, kluci to samý. Pro Liberec to byla událost století. Nedávno jsem četl rozhovor s Bogasem, kde vzpomínal, jak jsme si tam oficiální předzápasový trénink sami od sebe prodloužili a furt jsme si kopali na bránu jak malí kluci. (směje se) Nepamatuju si to teda, ale asi to tak bylo. I po zápase se děly neskutečný věci.

Jaký?

Lidi vstali a zatleskali domácím. Ti odešli a my jsme zůstali, tleskali i nám. Tak jsme si taky obešli kolečko, vytvořili fakt sportovní prostředí. A pak na nás čekali u autobusu na podpisy. Vidím to jako by to bylo teď. Přišla za mnou paní, nevím, kolik jí mohlo být, určitě přes sedmdesát, v dresu Liverpoolu, šálu kolem krku, a chtěla podpis. Po klukovi z Liberce! Pro mě něco neuvěřitelného. Pobláznili jsme pak celé město.

Cítili jste euforii hodně?

Šíleně! Kdybychom měli stadion pro 60 tisíc lidí, byl by narvaný. Lístky na zápas chtěl celý Liberec. To se neřešilo fakt nic jinýho a byla z toho tenkrát i kauza. Docela mě teď šokovalo, že lístek stál jen 150 korun. Nyní by stál minimálně tři tisíce. A to jsme tehdy hráli lepší fotbal. (usměje se) Byl to vlastně i první zápas U Nisy pod umělým osvětlením.

Ano. Vyplatilo se ho narychlo vybudovat kvůli televizním právům, aby se mohlo hrát v atraktivnějším čase.

Nemuselo se hrát v jednu odpoledne a díky Liverpoolu se v Liberci svítí. Díky nám proběhla v Liberci elektrifikace. (směje se) A pamatuju si lidi na stromech za Nisou. Dnes je tam Severní tribuna, ale tehdy žádná nebyla a místo toho tam byly obsypaný stromy lidmi. Vím, že na mě hrál Barmby, a to byla neskutečná motorová myš. Běhat s ním furt, to bylo hrozný. Na to si vzpomínám přesně. Byl ještě větší chrt než Pavel Pěnička nebo Libor Janáček. Chvilku jsme dokonce i vedli a vypadlo to nadějně, ale samozřejmě to dopadlo podle očekávání. Myslím však, že spokojení byli všichni. Druhý den měli náhradníci Liverpoolu na hlavním hřišti U Nisy trénink a my na ně koukali. Měli víc asistentů než hráčů. Dokonce jim nosili balony i brány. Prostě jinej svět, do kterýho tehdy člověk nakoukl poprvý.

Taxikáři nám vozili rum, vzpomíná fanoušek na noční čekání
„Stadion U Nisy měl v té době kapacitu nějakých pět tisíc lidí. A jelikož se takový zápas v Liberci nikdy nehrál, navíc fotbal tady byl v té době ještě daleko populárnější než dnes, bylo jasný, že jen partneři klubu a známí fotbalistů by kapacitu v pohodě rozebrali. Aby se však neřeklo, klub musel uvolnit nějaké lístky i pro normální fanoušky. Tušili jsme však, že kdo nebude ve frontě mezi prvními, nebude mít žádnou šanci.
Už tenkrát bylo úsměvný, že předprodej lístků na Liverpool byl u nemocnice ve stánku s grilovanými kuřaty. Byli jsme tam už někde kolem desáté hodiny večer jako první. Byli jsme čtyři. Kolem půlnoci se začali připojovat další lidi. Proto jsme se očíslovali podle pořadí ve frontě, takže my jsme měli čísla od jedné do čtyř. Pamatuju si, že byla fakt velká zima, drkotali jsme zuby. Brzy se to rozkřiklo a taxikáři nám vozili flašky s rumem. Lidi přibývalo a ve tři ráno tam už bylo několik desítek fanoušků. A tak dvě hodiny před otevřením v šest ráno už na ulici stála tak kilometrová fronta.
Jakmile člověk, který v normálním profesním životě opéká kuřata, dorazil prodávat lístky na slavný Liverpool, atmosféra zhoustla. Lidem, kteří nebyli vpředu, muselo být jasný, že mají smůlu. Nikdo ovšem neodcházel. Nakonec se ukázalo, že klub dal do prodeje sto padesát lístků, prodávalo se po pěti kusech na osobu, takže se dostalo jen na prvních třicet lidí. My jako první jsme se snažili co nejrychleji vypadnout, aby nás nikdo neumlátil dlažební kostkou. Dodatečně jsme se dozvěděli, že tam pak vznikl velký problém. Jestli si to dobře pamatuju, někdo z klubu pak přijel situaci zachránit, a ještě pár lístků snad i dovezl. Teď je to úsměvná historka. Tenkrát nám bylo dvacet, teď už bych si tam stoupnout asi nešel."
Josef Helebrant
Hynek Preisler, Sport.cz, Právo

Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní


Fortuna liga 2020/2021

Fortuna liga startuje 22. 8. 2020 za účasti osmnácti týmů. Na podzim se odehraje patnáct kol. Prvoligovými nováčky jsou Pardubice a Brno. Kvůli koronavirovým opatřením se mění formát ligy. Hraje se bez nadstavby.