Článek
„Jsou to hodně nepříjemné rány, které moc bolí. Asi bude potřeba nějaký impuls,“ naznačil Jarolím, že konec nejspíš očekává.
Na strahovské generalitě ovšem bude, zda opravdu tak promptně zareaguje, nebo zda nechá reprezentaci spadnout do ještě většího bahna, než v jakém se momentálně topí.
Jak z marasmu ven?
Svěšené hlavy, které hráči po třetím inkasovaném gólu prakticky všichni do jednoho měli, signalizovaly, že sami netuší, jak z marasmu ven.
„Není se co divit, já ji měl svěšenou také. Mužstvu chybí klasický lídr schopný ostatní vyburcovat a zdravě je zbláznit. Ale ten nám schází dlouhodobě," uznával reprezentační kouč, ale své hráče přesto bránil.
„V přístupu bych problém neviděl," pokusil se o obhajobu svého týmu. Chabou, protože jemu samotnému bylo jasné, že reprezentace v Rostovu vyhořela. Opakovaně.
Věděli, co je čeká
„Úvod zápasu jsme nechytili, góly padaly po našich hrubých chybách. První, druhý, třetí... A pak už bylo o výsledku rozhodnuto. Přitom jsme věděli, co nás čeká. Že Rusové jsou rychlí, přímočaří, že jdou s balónem okamžitě k naší bráně. O půli jsme se snažili hráčům domluvit, aby utkání neskončilo ostudou, na kterou to po třech gólech vypadalo, ale..." byla na Jarolímovi patrná rezignace.
„Po přestávce se obraz hry změnil, dostali jsme se do hry, byli aktivnější a skóre snížili, jenže další chyby nás srazily," nezbylo mu než uznat, že šlo o hodně krutý výprask.
A ani návrat k systému s čtyřčlennou obranou na něm nic nezměnil.
„Systém můžu vymýšlet a ordinovat jaký chci, ale když hráči dělají takové chyby, pak je jedno, jakým hrajeme. Ale pořád jsem přesvědčen, že ten se třemi stopery je v obranné fázi nejpevnější. Už proto, že momentálně jsme na tom s naší reprezentací tak, že člověk musí vsadit na obranu a věřit, že nějaký výsledek uhraje,“ dospěl k tvrdému, ale reálnému poznání.
Nejspíš ale ve chvíli, kdy sám tušil, že u národního týmu končí, i když i po další utrpěné blamáži trenérem reprezentace pořád ještě byl.