KOMENTÁŘ: Když je hokej víc než Jedna rodina a Kamarádi. MS je v Česku fenomén

Karel Vejmelka v dětských letech sedával rok co rok v květnu u obrazovky a hltal mistrovství světa. „Nesledoval jsem jen české zápasy, byl jsem doslova přilepený u televize. A když nebyl tam, hrál se venku před barákem. A užívám si to i teď, když jsem součástí přímo na ledě,“ vypráví gólman, který bude nyní v Dánsku jedničkou.

Bývalí reprezentanti Jakub Kovář s bratrem Janem si zase po televizních mačích hrávali na Procházku s Paterou a našli byste další a další příběhy, v nichž světové šampionáty motivovaly následovníky.

Hokejová mistrovství světa zkrátka Češi milují.

A to navzdory tomu, že se je leckdo snaží dehonestovat, že se turnaje neúčastní vždy ti nejlepší a že hrát je každý rok je přežitek a zbytečná inflace kvality.

Z českého a ekonomického pohledu není.

Šampionát vydělává, dotuje i další akce Mezinárodní hokejové federace (IIHF), je její vlajkovou lodí. A v Česku je jistotou pro sportovní fanoušky. „Největší sportovní akcí roku bude letos bezesporu mistrovství světa,“ píše se kupříkladu hned v úvodu aktuální tiskové zprávy sázkové kanceláře Fortuna.

Čistě fakticky vzato rozhodně „největší“ není, co do světového zásahu ji přebijí jiné sportovní události, ale z tuzemského pohledu ty dva květnové týdny výjimečné jsou. Podle nedávného výzkumu společnosti Kantar aktivně sleduje hokejové mistrovství světa 44 procent lidí, alespoň vybrané zápasy dokonce tři čtvrtiny (!). Až za ním následují zimní a letní olympijskéhry, teprve poté fotbalové šampionáty.

To je neskutečný zásah.

Hokejové mistrovství prostě patří k DNA Čechů. Proti jiným sportovním akcím ho výrazně vnímají a hltají také ženy. A snad i díky květnovému termínu, kdy zemi intenzivněji rozzáří sluneční paprsky, k němu patří společné sledování na zahrádkách, v hospodách. Obchodní řetězce, prodejny s elektronikou se snaží v reklamách využívat hokejového boomu, leckdy i parazitovat. Tuší, že Češi v květnu prahnou po lepších televizích, spotřebují víc piva i brambůrek.

„Hokej zůstává s přehledem nejsledovanějším sportem v Česku. Tradičně za ním následuje fotbal a biatlon,“ stojí ve zmíněném průzkumu, přičemž čtvrtina respondentů uvedla, že hokej patří k jejich nejoblíbenějším sportům a sledují ho vždy, když můžou. U fotbalu to bylo 16 procent. A pokud zahrneme i diváky, kteří si sledování sportu „většinou nenechají ujít“, je rozdíl ještě výraznější (43:21).

Zároveň hokej generuje v tuzemsku i silnější sportovní osobnosti, nejpopulárnějším sportovcem je podle onoho výzkumu David Pastrňák, dvojkou Martina Sáblíková a trojkou Jaromír Jágr. A také v loňské anketě Sportovec roku bylo v první jedenáctce kvarteto hokejistů, nejlepší fotbalista Tomáš Souček skončil až 24.

Ne, nemá cenu se pouštět do disputace, co je v tuzemsku národní sport, jestli je to fotbal, nebo hokej. Protože záleží na definici „národního sportu“ - hokej má díky četným úspěchům fanouškovskou oblibu, fotbal se zase hraje na každé vesnici a žije jím „dennodenně“ lokální komunita. A stejně je správný argument fotbalových zastánců, že hokej je sportem šesti osmi zemí, zatímco fotbal globálním fenoménem, i proto logicky nemůže být v Česku tak výsledkově úspěšný. Ovšem i zámoří už začíná brát hokejové světové šampionátu mnohem vážněji, o čemž svědčí třeba nabitá soupiska Kanady.

Hokej je rovněž úzce spjat s národní identitou - když se do finálového víkendu neprobojují Češi, zájem o šampionát v zemi prudce uvadá. To fotbal při vrcholech evropských či světových šampionátů nezažívá…

Ale teď je na čase zase zažehnout hokejové šílenství. Začínají dva týdny, které v Češích pravidelně probouzejí hrdost, z hráčů dělají legendy a z leckoho reprezentačního kouče.

A kdy i televize vědí, že hokej je víc než Jedna rodina či Kamarádi.