Článek
Právě na tyto premisy vsadil Jaroslav Šilhavý hned, jak se loni na podzim fotbalové reprezentace ujal. Cítil, že z panujícího herního a výsledkového marasmu jiné cesty není. Že věčná rotace jmen v nominaci i základní sestavě národního týmu nic neřeší. Zmítání se od ničeho nikam rovněž ne.
Ale také vnímal, že hráči, kteří nemají pevné místo v sestavě svých klubů, natož aby měli jméno, jaké mívali jejich úspěšní předchůdci, potřebují ze všeho nejvíc cítit důvěru, protože jen z ní se zrodí i jiné klima a jiný tým.
Zdravý a charakterní.
Jasně že mu pro tuto proměnu připravil půdu jeho odměřený a náležitý odstup od všech a všeho si udržující předchůdce.
Český trenér Jaroslav Šilhavý během utkání s Černou Horou.
Pochopitelně že Šilhavý měl a má k hráčům blíž, než k nim měl Jarolím.
Oni k němu také.
„Není to o tom, že by hráči bojovali a hráli za mě, je to spíše o našem vztahu, který je na dobré úrovni. Známe se dlouho a dobře a funguje to," nepopíral kouč po dvou výhrách v kvalifikaci o EURO 2020, že i vzájemné vazby napomohly k proměně, kterou reprezentace zažívá.
Kostra týmu, kterou záhy našel, které věří a na niž sází, pochopitelně také.
Vize, které se drží a za níž jde, rovněž.
Dneska to byl týmový výkon, pochvaloval si trenér Jaroslav Šilhavý. A varoval před sílou Kosova
<a href="http://www.sport.cz/">Sport.cz</a>
Nejsou to samozřejmě výkony uvádějící publikum v trans, není to v podání reprezentace totální fotbal, jaký třeba nabídl při tažení Ligou mistrů amsterdamský Ajax či Liverpool, ale po tom tuzemští fotbaloví fanoušci po mizerných letech zase až tak nabažili. I jim bylo a je jasné, že by se rovnalo zázraku, kdyby Šilhavý vtiskl mužstvu tvář během několika krátkých srazů a sehraných zápasů.
Chtěli vidět především zaujetí.
Přístup a hlavně charakter.
Od jednotlivců i mužstva.
A také potřebnou pokoru.
Nikoli chaos a zmítání se od pankejtu k pankejtu, jako tomu bylo za Jarolímovy reprezentační éry jak ve výběru hráčů, tak v projevu národního týmu, ale cestu, po níž míní Šilhavý se jít a které se bude držet.
Národní tým v sobě tyto atributy našel a v kvalifikačních duelech s Bulhary a Černou Horou je prokázal. A to přesto, že se v pátek na Letné neskonale trápil v koncovce a až do závěrného hvizdu trnul a klepal se, aby za mizernou produktivitu nebyl Bulhary ztrestán.
Na penaltu jsem si věřil. Byl jsem rozhodnutý, že budu kopat po noze doleva, říká Patrik Schick
<a href="http://www.sport.cz/">Sport.cz</a>
Přesto, že v Olomouci narazil na mnohem lepšího a fotbalově daleko nepříjemnějšího protivníka a musel se vyrovnat nejen s ním, ale i s evidentní únavou z předchozí konfrontace v Praze.
Právě proto si vysloužil aplaus.
I proto nad ním drželi někde tam nahoře ochrannou ruku, jak s povděkem po pátečním duelu připomněl Šilhavý.
Kdyby si ale o to poctivostí, charakterem a pokorou národní tým neřekl, těžko by se někdo takový tam nahoře našel.
| Zdeněk Pavlis pracuje přes čtyřicet let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz, a to od roku 2008. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican – Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi, Železná Sparta. Je držitelem Ceny Egona Erwina Kische udělované českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu. |
