Článek
Jako jediný z gólmanů účinkující v barážových zápasech o EURO jste během dvou zutkání ani jednou neinkasoval. Ve druhém poločase odvetného duelu v Podgorici jste si ale pořádně zachytal.
A až zbytečně, protože to bylo o nervy. Kdyby domácí navíc dali gól, čekalo by nás asi ještě pár perných minut. Jejich nepříjemným situacím jsme však odolávali, a protože se jim pořád nabízela šance, pouštěli se do stále větší ofenzívy a otvírali obranu, čímž se nám nabízela možnost k protiútokům.
Z jednoho z nich také vstřelil vítězný gól a od toho momentu nebylo co řešit, protože šlo o postupovou branku jistoty.
Škoda, že jsme některých příležitostí nevyužili dřív. Chyběla ale poslední přihrávka, což bylo na hřišti v Podgorici složité. Terén nebyl ideální. Zvláště na náš styl hry, kdy jsme se snažili držet míč... Zbytečně jsme ho ztráceli, takže Černohorci chodili do přečíslení. Odevzdali jsme ale maximum a to nám pomohlo k vítězství.
Kapitán českého týmu Tomáš Rosický (vlevo) a brankář Petr Čech.foto: Právo/Petr Hloušek
Kdy jste byl skálopevně přesvědčen o postupu? Po Jiráčkově trefě, nebo poté, co jste čtvrthodiny před koncem zlikvidoval další šance domácích?
Patnáct minut je pořád dlouhá doba. Zvláště, kdyby dali Černohorci branku. Teprve ve chvíli, kdy ji na druhé straně vstřelil Jiráček, jsem byl o postupu přesvědčen. Dostat během deeseti minut čtyři góly bylo prakticky nemožné.
Která situace při náporu Černohorců pro vás byla nejsložitější?
Hlavně závary, při nichž jsem nic neviděl a míč odněkud proletěl. Při šancích, kdy se domácí hráči přede mnou ocitli sami, jsem viděl dobře, takže jsem i věděl, co udělat. Nepříjemná byla hlavně dorážka Vučiniče. Když jsem jeho první střelu vyrazil lekl jsem se, že mám balón za sebou, ale míč se odrazil zase k němu. Musel jsem se rychle zvedat, abych si ho nevrazil do brány, nebo aby neměl možnost ho nějak propasírovat do sítě.
A co nepovedená Sivokova hlavička hned v samém úvodu?
Tak to by byl nejhorší možný začátek. Nejdříve jsem na něho volal, aby mi balón dal, pak se zdálo, že u něho budu dřív, takže jsem křičel, že to bude dobré, ale on mě neslyšel. Musel jsem se proto vracet a naštěstí jsem odhadl situaci správně.
Černohoroci slibovali peklo na zemi, ale i když za vaši bránu pár předmětů dopadlo, nic podobného se nekonalo.
Fandili výborně a korektně. A hlavně celý zápas hnali domácí celek dopředu. Atmosféra byla výborná a moc se mně líbila, na čemž nic nemění, že jsem neustále uklízel igelitové koule, peníze a zapalovače.
Jak se zdálo, maska na obličeji vám nedělala během baráže sebemenší problémy. A ani zlomený nos vás nelimitoval.
Zranění se pořád zlepšuje, i když bych o tom asi neměl moc mluvit. Pro mě bylo podstatné, že jsem mohl v baráži nastoupit.
Jak byste vůbec shrnul a glosoval tažení české reprezentace na evropský šampionát?
Byla to dlouhá cesta, kterou jsme začali nejhorším možným způsobem. Proti Litvě jsme měli deset šancí, a přesto jsme prohráli. Ani prostředí, s nímž jsme se potýkali, nebylo příjem né, protože jsme o přízeň diváků bojovali pomalu dva a půl roku. Nebylo to jednoduché, protože co trenér Bílek převzal národní tým, měnily se hráčské generace. O to víc jsme se semkli a chtěli jsme všem ukázat. I když zárodky bolely, nakonec jsme uhráli jak kvalifikaci, tak i baráž. A sami, protože jsme vyhráli v Litvě, takže jsme nebyli odkázání na pomoc druhých, stejně jako jsme zvítězili v obou barážových duelech s Černou Horou.
V závěru kvalifikace a hlavně pak v baráži se udála s mužstvem skutečně velká proměna. Čím ji vysvětlíte?
Hodně se změnilo. Plzeňští hráči přinesli do reprezentace zkušenosti z Ligy mistrů, Gebre Selassie odehrál od japonského turné všechny zápasy a zapracoval se do týmu. Najednou bylo kam sáhnout a všechno bylo jednodušší, protože byli k dispozici fotbalisté i z bundesligy a turecké ligy, uzdravil se Baroš
