Článek
Stefan Simič (vlevo) a Tomáš Souček (vpravo) bojují s Němcem Mitchellem Weiserem.
Český obránce Stefan Simič se protahuje při tréninku.
Zleva český obránce Stefan Simič a Domenico Berardi z Itálie.
Doma přitom klidně už mohl mít zlato z mistrovství světa hráčů do dvaceti let před dvěma lety, kdy triumfovalo Srbsko. „Mamka se narodila v Chorvatsku, ale žila v Bosně. A táta je přímo z Bosny. Mám pas Bosny, ale patřím do dílu Republiky srbské, kde jsou pravoslavní Srbové. Získat pas by bylo snadné. Tehdy mě do týmu lákali, ale není nic, co by mě se Srbskem spojovalo, proto jsem odmítl. A nelituji," ujišťuje Simič.
Narodil se v Česku, kde do sedmnácti žil. „Když rodiče studovali, odešli za vzděláním do Chorvatska. A pak museli utéct kvůli válce. Táta měl narukovat, ale měl kamarády mezi Srby, Bosňany i Chorvaty. A střílet na ně nechtěl. Vyprávěl mi o tom, jde o citlivé téma. Ztratil ve válce bratra. Snaží se zapomenout, nechat to hluboko v sobě," vypravuje Simič.
Otce potěšilo, když syn získal české občanství, přestože uspěl až na třetí pokus. „Měl jsem jen chorvatské a bosenské. Žádost v Česku mi dvakrát zamítli. Pomohl mi až fotbalový svaz a Slavia, za níž jsem tehdy hrál," vzpomíná Simič.
A když začal zemi reprezentovat ve fotbale, cítil otec hrdost. „Ale zažil jsem i problémy. Byl jsem kapitánem devatenáctky v AC Milán, ale bez vysvětlení jsem vypadl z reprezentace, přestože v předchozím cyklu jsem byl kapitán. Tehdy to ve mně bublalo a chtěl jsem změnit zemi, za kterou hraju," přiznává s úsměvem Simič. Situace se vyřešila, mladý obránce začal pravidelně nastupovat. A místo v národním dresu si drží. „Mám k Česku velmi silný vztah, moji nejlepší kamarádi jsou Češi. Cítím se být Čech," říká přesvědčivě.
Už šestým rokem přitom působí v zahraničí. Nejdříve odešel v sedmnácti ze Slavie do Janova, kde prožil rok a půl. „Odmítl jsem Dortmund či Manchester City. Chtěl jsem udělat menší krok, a navíc coby obránce jsem Itálii považoval za správnou adresu," vysvětluje.
Ve městě, kde zářil Tomáš Skuhravý a v minulé sezóně Patrik Schick vydržel rok a půl, pak jej koupil AC Milán. „Byl jsem děsně nervózní. Najednou jsem byl vedle hvězd z televize. Ani jsem nevěděl, jak je pozdravit," směje se při vzpomínkách.
Byť se dostal až do kádru prvního mužstva, startu v Serii A se nedočkal. I proto odešel na hostování do Mouscronu, v jehož dresu odehrál poslední sezónu. Byl klíčovým mužem při cestě za záchranou mezi belgickou elitou. A formu si udržel i pro ME.
„Na zápas s Dánskem se přijede podívat sportovní ředitel AC, kam se mám vrátit. Ale já neřeším, kdo je na tribuně. Když budu hrát na turnaji dobře, a pak budu marný na soustředění, stejně mě pošlou pryč," nedělá si těžkou hlavu Simič.
Ač má v žilách krev plnou temperamentu, zachovává i ve vypjatých chvílích chladnou hlavu. „Když jsem byl mladší, býval jsem hodně emotivní. Ale postupně jsem zjistil, že to k ničemu nevede. Mimo fotbal se možná dokážu vynervovat, jsem tvrdohlavý. Ale na hřišti se snažím být v klidu," vysvětluje borec, jenž je silně věřící.
„Každý večer se modlím. Asi kvůli tomu nebudu lepší fotbalista, ale přináší mi to klid. Pravidelně chodím do kostela," vypravuje Simič a zapřísahá se, že nikdy nepozřel alkohol: „Když moji vrstevníci někam chodili v patnácti či šestnácti, mně to přišlo jako vyhazování peněz. Vážně jsem to ani neochutnal, přestože tátův brácha dělá skvělou pálenku. A já říkám, že všichni v rodině pijí za mě. Ale kdybychom tady vyhráli titul mistrů Evropy, tak bych si skleničku šampusu dal. Byla by jediná, protože bych byl hned odrovnaný," směje se Simič.
