POZNÁMKA: Pénelopé ve dne tkala a v noci párala, Rosický bude muset párat a tkát v jednom kuse

Možná právě jim adresoval poselství o věrnosti, trpělivosti, a především nezlomné víře krásné Pénelopé čekající dlouhých devatenáct let, než se k ní její manžel Odysseus vrátí. Věřila a za svou víru byla odměněna, protože Odysseus po desetileté trojské válce a strastiplném bloudění po mořích a všelijakých prapodivných světech trvajícím dalších devět let skutečně našel cestu k břehům Ithaky a loži své manželky.

Co je proto proti devatenácti Odysseovým rokům devatenáct měsíců, během nichž hledá fotbalová Sparta marně svou mezinárodní podobu a tvář? Co je devatenáct podzimních ligových kol, během kterých ji pořád ještě nenašla a upadla do ještě většího marasmu a bídy, proti strastem a úkladům, jimž musel čelit bájný antický hrdina? Proč v sobě nenacházet podobnou víru, jakou oplývala Pénelopé? obracel se Siostrzonek ke svým věřícím i nám bezvěrcům. I těm sparťanským vyznávajícím jen víru fotbalovou, byť už v ní poklesli natolik, že místo cesty za další letenskou tryznou v Příbrami se raději vypravili do břevnovského kláštera, kde si vyslechli, že nemají ve víře polevovat.

Vlastimil Vacek

Zvláště teď, kdy v jejich letenském fotbalovém chrámu zahořela nová naděje zosobněná v Tomáši Rosickém povýšeném do role sportovního ředitele Sparty. Už když před rokem právě v tomto adventním čase končil hráčskou kariérou a z trávníku se stěhoval do ředitelských pater, mluvil o horizontu dvou let, než k proměně Sparty ve Spartu internacionální a úspěšnou dojde. Minimálně dvou, obezřetně připomínal a raději přidával ještě rok navrch. Teď má za sebou dvanáct měsíců obhlížení, sbírání zkušeností a rekognoskace situace a jako ředitel bude moci napravovat, co ti před ním za devatenáct měsíců napáchali.

Tím, že podlehli umanuté majitelově vizi internacionalizace, aniž by vzali zdravý rozum do hrsti a zkusili ho přesvědčit, že v tuzemských poměrech soubor individualit bez vztahu ke klubu a tradici Sparty uspět nemůže, byť by je Křetínský platil sebelépe. Že podlehli krásným řečem výmluvného italského štramáka Stramaccioniho. Že nakoupili už dvacet zahraničních fotbalistů, jimž jméno Sparty nic neříkalo a dodnes neříká, protože Letná pro ně představuje jen jednu ze zastávek při jejich bludném putování světem. Že střídání Stramaccioniho Ščasným, Ščasného Hapalem a následně dalším návratem Ščasného jen evokuje další část příběhu o krásné Pénelopé. Když totiž královna potřebovala získat čas a udržet od svého těla i lože 108 nápadníků, kteří čekali na její ano, vymínila si, že nejprve utká posmrtný rubáš pro Odysseova otce. A aby chvíli rozhodnutí co nejvíc oddálila, po tři roky v noci párala, co ve dne utkala. Na Letné si počínali po devatenáct měsíců podobně. Jen s tím rozdílem, že párali to, co ještě ani pořádně neutkali.

Vlastimil Vacek

Na Rosickém proto bude, aby si počínal moudře a někdy třeba i tak lstivě jako Pénelopé. Aby ze sparťanského rubáše, který zdědil po svých předchůdcích, promptně vypáral to, co ho hyzdí a dehonestuje, a utkal ho do nové podoby. Aby rubáš už málem smrtelný proměnil v plášť mistrovský. Anebo alespoň plášť, jaký nosí ti úspěšní... Prošel přece kus světa, poznal, jak to chodí v Dortmundu, Arsenalu a vůbec velkých klubech, v nichž mají s mezinárodní skladbou kádru zkušenosti, je si vědom i tuzemských specifik, o kterých ostatně hned po pondělní inauguraci do ředitelské funkce sám mluvil. Stejně jako mluvil o tom, že sparťanský tým nestojí na pevných základech, nedrží spolu, hráčům schází nejen disciplína, ale především charakter a ochota a schopnost identifikovat se s klubem. Že v mužstvu chybí správný balanc a místo pro vlastní odchovance, kteří jsou vychováváni v tom, aby se stali nositeli klubových hodnot. To jsou ony nitě, ze kterých chce nový sparťanský plášť utkat. Samozřejmě s vědomím, že nepůjde o práci snadnou, takže možná i proto si vymínil ony tři roky, po které Pénelopé tkala, párala a zase tkala.

Jedno přitom bude i Rosický potřebovat. Trpělivost, oddanost a především víru, kterou v sobě měla krásná Pénelopé a o níž vyprávěl arciopat břevnovského kláštera Petr Prokop Siostrzonek, když v sobotním podvečeru promlouval k věřícím i nám bezvěrcům. Zajisté i těm fotbalovým, kteří stejně jako on vyznávají barvy letenského klubu.

.