V prosinci byl blízko návratu do Plzně. Doufám, že na mě Horvi počká, říká Rezek

My, staří, máme jisté úlevy. Navíc v Příbrami nelítáme s medicimbály po lese, jako se běhalo v dobách, kdy jsem začínal. Pochopitelně, po větším zápřahu cítím záda, achilovky, ale tohle se dá zvládnout. V tom mladým klukům závidím, jsou víc fresh než my, kmeti. Dá se říct, že je to už boj o přežití.(smích) Konec kariéry se blíží.

Klepu si na zuby, zdraví drží. Fotbal mě pořád baví, mám v sobě soutěživost. Vlastně ale už přes tři roky přetahuju. Tehdy, po návratu z Kypru, jsem postrádal motivaci. Říkal jsem si, jestli má ještě smysl hrát. Byl jsem z fotbalu znechucený. Pavel Horváth začínal jako trenér v třetiligových Domažlicích, lákal mě k sobě. Nakonec jsem mu dal košem, hraju dodnes ligu.

Teplice na můj odchod neslyšely, za pár měsíců jsem šel do Příbrami. Když se podívám zpátky, nelituji. Kariéru jsem zamýšlel ukončit v Teplicích, kde jsem s fotbalem začínal, ale okolnosti byly proti. Nechtěl jsem strávit zbytek kariéry tím, že bych nemohl hrát nebo se rozhádal. Raději jsem tam, kde o mě stojí.

Jedině napočtvrté. Lákal mě teď do Plzně, k juniorce, kterou převzal. Jako hrajícího asistenta. Možnost vrátit se do Viktorky mě nadchla. Povedl se mi však konec podzimu, říkal jsem si, jestli není škoda skončit, když mi to docela běhá. Přemýšlelo by se mi jinak, kdybych byl na trávníku trapnej. Navíc šéf Příbrami pan Starka věc s Plzní smetl ze stolu.

V Příbrami mám smlouvu i pro další sezonu. Každopádně trénování mě láká, stejně tak spolupráce s Horvim.

Spíš mi nadhodil mezi řečí, že si chce poskládat realizační tým, ve kterém by mě rád viděl. Mám před sebou poslední rok, dva kariéry, musím se koukat dál. Nechci být na hřišti za šaška, někomu překážet. Doufám, že na mě Horvi počká.

Každý den. Myslím, že od začátku jsme si lidsky sedli, jsem mu vděčný za hrozně moc. Poprvé jsme se sešli v Teplicích, byli jsme pak spolu ve Spartě a v Plzni. V Teplicích si mě kolikrát vzal stranou, po tréninku jsme zůstali na hřišti. Radil mi, co mám dělat, kam nabíhat. To se nyní moc nenosí. Většina mladých kluků spěchá na kafe nebo za holkama.

Líbí se mi jednoduchý fotbal na jeden, dva doteky. Horvi má rád postupný útok, s držením míče. Já si ale cestu teprve budu muset vybojovat, najít si ji. Myslím ale, že by nám to mohlo fungovat. On je můj nejosudovější člověk ve fotbale, už jako mladému zobákovi mi k sobě otevřel dveře. Táhnul mě jako kouli na noze, já mu vždycky dělal řidiče. Aby si mohl odpočinout. Ne, teď vážně. Strašně moc mě pomohl.

Díky němu jsem se naučil, jak by měla kabina fungovat. Jít po zápase na večeři k tomu patří. Musím říct, že tyto věci téměř vymizely.

Mám dojem, že ano. V Teplicích byly dřív velké osobnosti, všechno kluci do party. Je znát, když si hráči rozumí i mimo trávník, pak za sebe máknou. Nadělali jsme se v Plzni kravin, ale na hřišti to lítalo.

A jak. I po městě. Zažili jsme neskutečný roky. Plzeňská banda byla fantastická. Šli jsme občas na pivo, dělali jsme voloviny. Kolikrát i pozdě na trénink někdo přišel. Ale když se mělo hrát, hrálo se, soupeře jsme válcovali.

Pokud byl někdo víc unavený, poslal ho domů. Byl nekompromisní. Samozřejmě, podobné věci by se stávat neměly, ale někomu se holt párkrát staly.(směje se) Abych se vrátil k Horvimu. Když se nedařilo na hřišti, dokázal nás v kabině pořádně zjebat. Sklonili jsme hlavy, zabrali a zase to začalo fungovat.

Vůbec. Že bych se díval na staré zápasy, které mají rodiče na videokazetách, to rozhodně ne. Jsem vděčný za každý úspěch, jsem pyšný, že jsem se dostal do reprezentace.

Zažil jsem si kvůli penaltě hodně. Nečekal jsem, že to bude taková smršť. Připadal jsem si jako Beckham, který se nechal na mistrovství světa vyloučit. Lidi v Anglii ho nenáviděli, chtěli ho pomalu zabít.

Na druhou stranou jde o věc, na kterou nemůžu být hrdý. Jsem z toho dodnes rozpolcený. Jenže na rozhodnutí jsem měl zlomek vteřiny. Mžik. Neuvědomil jsem si ani, že mám už žlutou kartu. V kabině byla po zápase neskutečná euforie, potom přijdu na tiskovku a dostanu nálož. Vůbec jsem tomu nerozuměl, byl jsem v šoku. Za tři dny jsme hráli doma s Ukrajinou, v páté minutě na mě penalta. Ale ta už byla.(směje se)

Občas. Celkově ale převládá úspěch, že jsme se na šampionát dostali. I kvůli trenéru Míšovi Bílkovi, který dostával neprávem obrovský čoud. Zase tolik dobrých trenérů, jako je on, v Česku není.