Maďaři? Na hřišti mi kolikrát přišlo, že neznají ani svého bratra, vzpomíná obránce Sigmy

Nic speciálního jsem nevypisoval, ale kdybychom uhráli bod nebo všechny tři, nějaké občerstvení bych přinesl. Hrál jsem tam fakt dlouho, ale před zápasem jsem byl v kontaktu akorát s Martinem Doležalem. Jsem rád, že v Jablonci pro jaro zůstal, v klubu si vybudoval dobrou pozici a je tam útočníkem číslo jedna.

Teď v zimě ne. S panem Peltou, s nímž jsme si za ta léta vytvořili určitý vztah, jsem se ale bavil asi před sedmi měsíci. Vypadalo to, že budou hrát skupinu Evropské ligy a ptal se mě, jestli bych měl zájem. Mně se to samozřejmě líbilo, ale já končil v Maďarsku teprve první sezonu a dál snil o zahraničí. Navíc jsem tehdy ještě netušil, že Vasas sestoupí z nejvyšší soutěže.

Také. Ale rozhodlo, že o mě klub stál. Mluvil jsem s trenérem a sportovním manažerem. Chtěli, abych přišel. Měli určitou vizi, která se mi líbila. Na podzim jsem hostoval v Haladási a v létě bych stejně řešil nové angažmá, protože na návrat Vasasu mezi elitu to nevypadalo. Chtěl jsem něco stálého a v uvozovkách jistotu, kde můžu budovat svojí pozici a úspěch pro klub.

Všechno bylo až do pátečního zápasu pozitivní a super. Bohužel přišla porážka s Jabloncem... Musíme se teď prostě všichni semknout, pracovat jako jeden celek a zachránit Olomouc v lize.

Já přišel až v létě, takže těžko porovnávat. Ale byli v euforii, udělali šňůru a dostali se i do finále tamního poháru. Jenže mi pak přišlo, že jejich mentalita není tak bojovná. Jsou spíš flegmatičtí. Může se stát cokoliv a neřeší to. Ve Vasasu hráli i Honza Šimůnek s Lubošem Kamenárem a říkali jsme si, jak tenhle tým mohl skončit třetí. Chyběl náboj a agresivita.

Myslel jsem, že jsou vyrovnané, ale postupně jsem zjistil, že jejich soutěž je slabší. Do Česka dorazila řada zahraničních hráčů, kteří kvalitu zvedli. Maďarská liga je míň založená na taktice, i když individuality v ní jsou. My je měli i ve Vasasu, ale problémem bylo pracovat jako tým. Kvůli výstavbě stadionu jsme domácí zápasy hráli v azylu, ale trénovali jsme v areálu a měli pár tréninkových hřišť. Elektropřístroje a lasery jsme měli, jenže rehabilitace tam nebyla tak dobrá, protože jsme byli v takových buňkách a neměli větší kabinu.

Vize tamního svazu, který chce, aby měly týmy zázemí na vysoké úrovni. Všechny kluby v první lize postavily nový stadion. A také trvá na vlastních akademiích, kde mají svoje pravidla a motivační odměny pro kluby. Když si vychovají hráče, který jim bude nastupovat v lize, dostanou finanční odměnu. Takže dobrá šance vychovat v Maďarsku nové talenty. Samozřejmě je otázka, aby to nebylo jen na úkor peněz a někdo si pouze nenamastil kapsy.

Něco jsem pochytil, hlavně fotbalové pokyny, abych mohl na hřišti reagovat. Ale do konverzace v maďarštině jsem se fakt nepouštěl. (smích) Trenér mluvil anglicky a schopní mluvit byli i hráči. Snažili se nás tam sice dostat pod tlak, abychom se naučili jejich řeč, ale já se spíš zdokonaloval v angličtině. Maďarština je těžká, musel bych se ji učit opravdu denně.

Pointě jsem nerozuměl. Jenže oni neměli problém nám to vysvětlit anglicky. K nám cizincům byli hodně přátelští a já s nimi vycházel dobře. Na hřišti mi však naopak přišlo, že kolikrát neznali ani svého bratra. Hlavně v trénincích to bylo přiostřené.

Na okraji města angličtinu moc neznali, takže se mluvilo rukama a nohama. Bylo to vtipné. Třeba nákup kuřecího masa, když jsme chtěli stehno nebo prsa. Pro manželku to bylo docela náročné, aby jim všechno vysvětlila. Ale časem nás už znali a věděli, co chceme. (úsměv)

Guláš jsem si jednou dal. Oni mají tradici, že si po obědě dávali něco jako české buchtičky se šodó. Akorát buchtičky byly udělané trochu jinak a krém byl studený. A pak mi taky zachutnalo, že dávali pálivou papriku do polévek. Mám rád pikantní jídla.

Centrum je krásné. Budapešťský parlament je nádherná stavba. Přes Dunaj je pak Rybářská bašta. Hodně lidí nás jezdilo navštěvovat, takže exkurze jsme podnikali často a ani se nám to neokoukalo. Pořád nás bavilo tam chodit a užívat si krásu města.

Oni si mohli vybrat, jestli chtějí hrát druhou ligu s cizinci. Lepší ale pro ně bylo jít do ní s maďarskými hráči. Motivační odměna ze strany svazu totiž platí i pro druhou ligu.

Za pana Hippa panovala v Haladási profesionalita a chtíč. Trval si na taktice, ale Maďarům se to asi moc nelíbilo. Když ho propustili a přišel maďarský trenér, vrátilo se tam vše do kolejí, které si přáli. Měli zase takovou „svoji pohodu", kterou potřebovali.

Město bylo menší, ale taky pěkné. Je tam jezero, kde se pohybovalo snad celé město. Promenáda kolem něj byla super.

Doktorka při zdravotní prohlídce zjistila, že mám jizvu na břiše. Zděsila se a ptala, z čeho je. Před patnácti lety jsem přišel o jednu ledvinu. Já s tím léta žiju, hraju a nepřipadám si jako hendikepovaný. Jenže s jednou ledvinou tam zkrátka nemůžete dělat vrcholový sport. Začalo se tedy ihned řešit povolení.

První kolo jsem kvůli tomu nehrál. Dostavil se před nějakou komisi, kde jsem to musel říct. V maďarštině bych to samozřejmě nezvládl, takže přišel tlumočník, který jim všechno přeložil z angličtiny. Dopadlo to nakonec dobře.

Hrál jsem v dorostu nějaký přátelák. Kontroloval balón ke svému brankáři a protihráč mě strčil zezadu. Já spadl brankáři na koleno, které mi udeřilo do ledviny, kde už se předtím vytvořila cysta. Byla tedy jakoby „načatá" a náraz ji dodělal. Absolvoval jsem operaci, kterou vedl bývalý klubový doktor v Ústí nad Labem.

Já si konec fotbalu nepřipouštěl a neznal rizika. Doktoři mi říkali, abych přestal hrát, ale i rodiče mě dál podporovali. Po nějakých pěti měsících od úrazu jsem trénoval s neoprenovým bederním pásem, jako když vás třeba bolí záda. Neochránil by mě, ale z hlavy mi odstranil psychický blok. Začal jsem pak normálně podstupovat souboje a hrát.