Když jsem bláznil, žena mi dala takříkajíc pár facek a vrátila mě na zem, slzel při rozlučce Vachoušek

Nechal jsem si několik měsíců všechno projít hlavou. Nebyl jsem tak vytížený jako v minulosti. Za dva měsíce mi bude osmatřicet a těžko by se něco změnilo k lepšímu. Celý fotbalový život jsem byl zvyklý hrát v základu. V poslední sezóně jsem přijal svou roli, ale ten řez byl tak radikální, že jsem nehrál skoro vůbec. To mi nahrálo v mém rozhodnutí. Věk prostě nejde zastavit. Vycítil jsem, že je čas jít dál.

Ano. Fotbal mě baví, zdravotně jsem fit, a tak jsem se domluvil na angažmá v německém Neugersdorfu. Dvakrát v týdnu zajedu na trénink, pak ještě zápas. Budu se udržovat tenisem, cyklistikou. Chci mít víc volna, takže jsem si dal jako podmínku, že nemusím absolvovat kompletní týdenní cyklus.

Nechtěl jsem pokračovat na profesionální úrovni. A taky jsem nehodlal poslouchat urážky a nadávky. Nepotřebuju, aby si na mně někdo léčil frustraci nebo komplexy. Nižší soutěže v Česku mě nelákaly.

Poslední rok jsem ji připravoval, že už nebudu hrát profesionálně. A sama mi řekla, abych alespoň na nižší úrovni pokračoval. Možná by bylo horší, kdybych zůstal doma. Jsme spolu sedmnáct let, třeba bychom si za chvíli lezli na nervy.

Je fakt, že manželka z toho byla chvílemi na prášky. Každému z kluků končí jinak škola, jak jsou různě staří, tak každý trénuje na jiném místě. Já přes den doma moc nebyl, takže byla jako taxikář. Teď jí určitě v rámci možností pomůžu.

Matyáš má fotbalové vidění a cit po mně, ale brzdí ho zatím menší postava. Mladší Tadeáš má dovednosti stejné a jako bonus rychlost, to je strašně důležité. Pro mě je hlavní, že se fotbalem baví a chodí rádi trénovat, ne z donucení. Každý je asi bude srovnávat se mnou, ale nesmí se tím nechat zviklat. Určitě mají šanci se prosadit, stejně jako já.

Určitě trenérům nezasahuju do jejich práce. Jen klukům říkám, že pokud se chtějí prosadit a nehodlají ustrnout v průměru, musí si přidávat. Zažil jsem řadu hráčů, kteří na sobě nechtěli pracovat, protože se prosadili do ligového kádru. Jenže i hráči s výjimečným talentem musí trénovat. A ti ostatní dokonce dvojnásobně.

Start na mistrovství světa. V roce 2006 jsem byl blízko, zůstává asi mým největším fotbalovým zklamáním, že jsem se tehdy z Austrie do konečné nominace nedostal. Ale Česko mělo fantastický národní tým. Beru jako obrovské štěstí, že jsem zažil éru Pavla Nedvěda. Podle mého hrála tehdy reprezentace v novodobé historii nejlepší fotbal.

Pro kluka z Bíliny jako já byl obrovský úspěch, že jsem se vůbec takovým způsobem prosadil. Já vůbec nemyslel na to, že si chci zahrát proti Raúlovi, Beckhamovi nebo Zidanovi. Když jsem pak proti těmhle ikonám nastupoval, byly to neskutečné chvíle.

Ale vůbec ne. Vychovali mě děda s babičkou. Bydleli jsme na fotbalovém hřišti a já neznal nic jiného než školu a fotbalový míč. K tomu mě strejda Slávek učil být všesportovcem, takže jsem mastil i hokej, tenis a pinčes. Ještě ve dvanácti jsem byl krajským přeborníkem v minikárách. Byl jsem hodně pokorný a měl postupné cíle. Doufal jsem v místo v teplické šatně. Hodně mi v tomhle pomohl brácha. V žácích mi přišlo, že je lepší než já. Vybičoval mě, abych si přidával, a naučil věřit si. Strašně nerad jsem s ním totiž prohrával.

Ve Slavii byli blázni, když za mě zaplatili takový balík. To byl úlet (směje se). Ale vyplatilo se jim to, protože následně mě prodali do Marseille... Určitě mi v tom pomohlo, z jakých jsem vzešel poměrů. Dneska si rodiče myslí, že pro jejich kluka je bundesliga samozřejmostí. Ale upřímně, i já měl po přestupu do Prahy určitou dobu bláznění. Člověk si myslí, že nad něho není. Všude jsem četl, co umím, že jsem výjimečný. Ani neberu záležitosti ze soukromí, spíše ty fotbalové. Párkrát mě musel trenér zchladit. Že jsem to ustál, beru jako velkou výhru.

Měl jsem manželku a brzy se mi narodily děti. Když jsem začal trochu bláznit, tak mi žena dala takříkajíc pár facek a já se vrátil na zem. Dnes kluci zakládají rodiny ve třiceti, což je podle mě chyba. Když jsme si pořídili rodinu ve dvaadvaceti, neměli jsme čas na blbosti. A taky jsem měl kliku, že o mě pečovali Viktor Kolář s Pavlem Zíkou. Nebudeme si nic nalhávat. Klíčové jsou sice výkony, ale bez dobrého manažera je hráč namydlený.

Zatím je všechno v krabici. Mám každou medaili, kterou jsem dostal. A dresy jsou taky uschované. Ať už klubové, nebo reprezentační. Ty nejdůležitější z reprezentace a evropských pohárů vyberu, nechám je zarámovat a jednu místnost jimi doma vyzdobím. Aby měla žena co oprašovat...