Článek
Zářil jste už v loňské mistrovské sezóně. Letos jste nejlepším střelcem Bílých Tygrů, vedete v Liberci kanadské bodování a teď navíc jste obdržel pozvánku do reprezentace. Čím to, že se vám v posledních letech začalo tak dařit?
Je to dané tím, jaký hokej hrajeme v Liberci. Také díky spoluhráčům, kteří mi na góly nahrávají. Myslím, že kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že pojedu reprezentovat, tak bych tomu nevěřil. Teď je to tady a jsem za to rád.
Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděl, že pojedete na Švédské hry?
Byl jsem zaskočenej. Nečekal jsem, že bych mohl jet na reprezentaci, když jsem tam doteď nebyl.
Kdy jste se o nominaci do reprezentace poprvé dozvěděl?
První mi to volal táta. Jel jsem zrovna do studia České televize na vysílání pořadu Hokej den poté a když jsem parkoval, tak mi volal a gratuloval mi. Přitom já ani nevěděl k čemu (smích). Bylo to příjemné.
Neměl jste ani žádné náznaky, že by nominace mohla vyjít?
Ne, žádné.
Váš otec byl kapitánem reprezentace. Dával vám před odjezdem na sraz nějaké rady?
Ani moc ne. Jen říkal, že to bude trochu rychlejší.
Co od Švédských her očekáváte?
Doufám, že neudělám ostudu, že podám slušný výkon a třeba i překvapím. Budu se maximálně snažit plnit to, co ode mě budou trenéři chtít.
Dřív jste byl defenzivní typ hráče, který odváděl černou práci. Teď vévodíte v Liberci klubové produktivitě. Jak si zvykáte na novou roli?
Je to hezké. Neříkám, že bych měl být každý den v novinách, určitě ne. To mi nevadilo ani předtím, že jsem nebyl. Ale vše je dané tím, že se daří celému týmu v Liberci. Děláme dva roky po sobě úspěchy.
Jaké jsou příčiny vašeho vzestupu?
Trenér Filip Pešán mi dal v Liberci větší prostor. Začal jsem chodit na přesilovky. To byl největší pokrok oproti Slavii, kde jsem byl spíš na černou práci.
Jste zklamaný, že jste ve Slavii prostoru na ledě tolik nedostával?
To se takhle říct nedá. Vláďa Růžička mi v kariéře taky hrozně pomohl. Tým byl v tu dobu na vrcholu podobně jako teď Liberec. Byl jsem moc rád, že tam můžu být i ve čtvrté lajně, hrát pět minut za zápas a skákat tam po hubě. Obojí mi něco dalo.
Patříte mezi zkušené extraligové hráče, přesto poprvé zažijete debut v národním týmu. Cítíte nervozitu?
Zatím ne. Uvidíme ve čtvrtek před zápasem. Lehká nervozita u mě asi bude. Věřím, že když vjedu na led, že to opadne. Jsem rád, že jsem tady. Je tu plno kluků, co znám z ligy. I když jsem tady skoro nejstarší.
Váš otec byl výborný hokejista. Když jste v mládí začínal s hokejem, byl na vás přísný?
Když jsem to hodně flákal, tak mě trochu sjel, ale nikdy na mě neřval. Spíš mi radil. Říkal mi, co mám dělat líp.
Jakou na něj máte nejkrásnější vzpomínku z dob jeho aktivní kariéry? Nebál jste se o tátu někdy?
Já se bál spíš o ty druhé (smích). Největší zážitek, který si pamatuji, mám asi tady ze Sparty. Jel sám na bránu, chtěl ještě nahrávat Patriku Martincovi, který by dával puk do prázdné brány. Nakonec to ale dopadlo tak, že vůbec gól nedali. (úsměv)
Kdy na vás byl nejvíc pyšný?
Nevím, možná dnes. Nebo když jsme loni vyhráli titul.
V minulosti jste oblékl dres reprezentační dvacítky. Vzpomínky na tu dobu ale nemáte zrovna příjemné, že?
V zápase s Ruskem jsem si zlomil páteř. Protihráč mě narazil zezadu a já utrpěl zlomeninu pátého a šestého obratle. Půl roku jsem nemohl nic dělat.
Hrozil vám i konec kariéry?
Po operaci mi řekli, že už hokej hrát nebudu. Mám tam dodnes titanovou plotýnku. Doktor mi řekl, že je to momentálně nejpevnější část mé páteře. Kdyby se to mělo zlomit znovu, tak jedině pod nebo nad tím. Tělo drží, snad to tak bude i dál.
