Článek
Minulou sezónu jste popisoval jako jednu ze svých nejhorších v životě. Co jste udělal pro to, aby se neopakovala?Hlavně jsem absolvoval celou přípravu s týmem. To loni nebylo. Do tréninku jsem se začlenil snad jen na týden. Pak mi to strašlivě chybělo. Zato teď jsem absentoval asi jen dvakrát. Měl jsem nové brusle a udělaly se mi od nich otlaky na noze. Jinak jsem úplně v pohodě. Musím to zaklepat.
Byl jste sice nejproduktivnějším hráčem mužstva, ale stejně se od vás čekalo víc. Jak se žije s tím tlakem, kdy se znovu předpokládá, že budete tým držet střelecky?Jasně, je to svazující. Ale s tím se vypořádávám celou kariéru. Bez pořádné letní přípravy to minule nebylo ono, ale teď už snad takový výbuch nepřijde.
V přípravě vám to klapalo v lajně s Kolářem a Koukalem. Našel jste konečně stálé spoluhráče?Už v minulé sezóně, když mě k nim trenéři postavili, tak hned na mně bylo vidět zlepšení. Dá se říct, že už se víc známe, ale hlavně musíme pořád zůstat na zemi.
Týden před startem extraligy jste vyhráli silně obsazený turnaj ve Finsku. Na severu Evropy jste strávil sedm sezón, neměl jste tam nostalgické pocity?Když jsme přistáli na letišti v Helsinkách a vycházeli na odbavení, tak mi vážně bylo úzko. Něco jsem tam prožil, mám tam kamarády. Teď už jsem ale hráčem Pardubic, a tak jsem rád, že jsme Espoo i Pori porazili.
Vaše domácí kariéra je spjata spíš s Litvínovem. Už vám stačily přirůst k srdci i Pardubice?Určitě. Potkal mě tu jeden z nejkrásnějších zážitků v životě, když se mi tady narodil syn. Už nadosmrti to bude Pardubičák... Když jsem podepisoval smlouvu, tak jsem říkal, že chci v Pardubicích získat titul, a to pořád platí. Vyhrál jsem olympiádu, mistrovství světa, finský titul, teď ještě zbývá ten český.
