Článek
„Chyby k fotbalu patří. Mám velký respekt a obdiv k týmu za to, co předvedl v celém zápase. Skvělý výkon,“ chválil Jindřich Trpišovský svou skvadru.
Má pravdu. Slavia byla proti Lens dlouho lepším týmem. V první půli jistojistě. Ve druhém poločase dokázala zlobit dokonce i v početní nevýhodě, do níž ji dostalo vyloučení mladého Mikuláše Konečného krátce po jeho příchodu na hřiště.
Sešívaní přesto nesložili zbraně. Naopak. Dvakrát šli do vedení a díky dvěma trefám Danijela Šturma sahali po vítězství, které by vzhledem k průběhu rozhodně nebylo nezasloužené. Jenže v závěrečné nastavené pětiminutovce o všechno přišli.
Kruté? Určitě. Smolné? Také. Jenže při pohledu do nedávné minulosti už se nelze schovávat pouze za smůlu.
Podobné mrzení zažíval Eden i před rokem proti Bodö/Glimt. Slavia tehdy v úvodním utkání Ligy mistrů vedla ještě v 74. minutě 2:0, měla další šance, Lukáš Provod orazítkoval konstrukci branky. Přesto Norové v 90. minutě srovnali na 2:2. Tehdy z toho byl alespoň bod. Tentokrát přišel ještě mnohem tvrdší direkt v podobě porážky.
A právě tady už by měla skončit debata o tom, jak statečná, sympatická a odvážná Slavia byla. Protože byla. Jenže Liga mistrů není soutěž o umělecký dojem. Body za potlesk tribun ani uznalá slova soupeře se nerozdávají.
Přitom duel s Lens ukázal jednu zásadní věc. Aktuální kádr Slavie může být na nablýskané evropské scéně konkurenceschopnější než ten z předešlé sezony. Trpišovský oproti své loňské filozofii otočil. Tým nyní zdobí rychlost, přímočarost a technická šikovnost, kterou do ofenzivy přinášejí například Emmanuel Ayaosi a Danijel Šturm. Oba nastoupili proti Lens od první minuty a právě Šturm se stal dvougólovým hrdinou večera, byť bez šťastného konce.
Zaujal také Mojmír Chytil, jenž po hřišti doslova létal. Obranu deptal svou rychlostí, dravostí a jen odměna v podobě gólu jeho výkonu chyběla.
Padesátiletý trenér se i s přispěním nové krve vrátil ke hře, která jeho svěřence zdobila v památných duelech s Dortmundem či Barcelonou při první Trpišovského účasti mezi evropskou smetánkou. Slavia tehdy velkokluby trápila rychlostí, intenzitou, odvahou a drzostí. A právě něco z téhle tváře bylo proti Lens znovu vidět.
Ano, zatím šlo jen o jednu vlaštovku. Navíc proti soupeři, který při vší úctě nedosahuje kvalit gigantů, jež na Slavii ještě čekají. V listopadu dorazí do Edenu Arsenal, v prosinci se pojede do Mnichova na Bayern a následovat budou Porto či Aston Villa.
Už po prvním utkání ale lze říct, že Slavia působila živěji, odvážněji a hladověji než v minulé sezoně. Že má vepředu větší rychlost a dokáže být pro soupeře nebezpečnější.
Jenže jedna věc zůstává stejná. Výsledek.
Pokud chce Slavia v Lize mistrů opravdu udělat další krok, nestačí se evropským soupeřům vyrovnat. Nestačí je přehrávat. Nestačí slyšet, že byla lepší. Musí se je naučit porážet.
Možná je to otázka zkušeností, možná koncentrace, možná psychiky. Dost možná od každého trochu. Jenže přesně v tom je rozdíl mezi krásným evropským večerem a velkým evropským vítězstvím.
Slavia už dlouhodobě umí zaujmout odvahou, rychlostí i kvalitou. Teď se musí naučit ještě jednu, možná vůbec nejtěžší věc, která dělá velké týmy velkými - vyhrávat zápasy, které má ve svých rukou.
Jinak budou podobné večery v Edenu dál končit stejně. Potleskem za výkon, pochvalou za odvahu a prázdnotou při pohledu na výsledek.
A Liga mistrů se na krásné porážky nehraje.
