To snad není možné, napadlo Kováře, když zase nedochytal. A hned si vzpomněl na Soči

Já se cítím dobře, ale chybí mi to štěstíčko, že když puk nevidím, tak aby mě trefil do břicha nebo proletěl kolem tyčky. Jiné brankáře to trefí, mně to tam spadne a ani nevím, odkud to přiletělo. Nevím, co k tomu říct.

Nahlodaný jsem nebyl, když pak ale vyjedu z branky, tak si řeknu, že to není možné. Snažím se dělat všechno možné a pak se to tam nějak odrazí a proletí. A já si říkám: Už zase! Není to příjemné. Prostě skoro stejné jako na olympiádě.

Vůbec ne. Jsem v brance od toho, abych jim pomáhal. Furt přemýšlím, co dělat líp, snažím se pracovat na všem možném, ale zase to dopadlo podobně blbě. Do deprese snad nespadnu, ale jasně že mě mrzí, že další velký zápas jsem začal v bráně a skončil na střídačce.

Nemyslím si, že bych něco podcenil, nebo se na něco vyprdnul či se špatně připravil. Prostě to štěstí nemám, připadá mi, že jsem ho v únoru někde ztratil a pořád ho tak nějak hledám. Bohužel.

Bohužel, představovali jsme si to jinak.

Popravdě jsem to moc neviděl. Vím, že se snažil hrát puk, ale nevím, jestli mu někdo zvedl hokejku. Ale je divné za to dostat trest na pět minut a do konce zápasu. To je opravdu přísné.

Jednoznačně. Všechny tři zápasy jsme hráli perfektně, hlavně dopředu. I lidem se ten hokej musí líbit, ale důvod, proč nemáme devět bodů je, že jsme hráli spoustu oslabení a dostali jsme pokaždé dva góly. Jinak by se nikdo nemohl divit, kdybychom skupinu vedli. Ale teď ty body nemáme.

Nehrajeme špatně, všechny tři soupeře jsme přehráli, byli jsme lepší. Ale máme trošku problém před naší bránou. Na tom musíme zapracovat.