Rubriky:

Ostatní

Střet dvou světů. Hokej patří k levnějším sportům, říká svaz. Odstupné je největší neřádstvo, tvrdí rodič

26. června 2017 09:14 - Praha

Obě strany chtějí to samé - úspěch českého hokeje. Cesty a pohledy na možná řešení jsou ale rozdílné. Sport.cz položil deset otázek dvěma osobám, které se v hokeji pohybují dlouhá léta. Prvním je Milan Vacke z Českého svazu ledního hokeje, který je organizačním poradcem projektu rozvoje ledního hokeje v malých klubech. Druhým je Pavel Zacha, táta, který šel svou cestou výchovy při rozvoji syna. Ten byl v roce 2015 v draftu NHL vybrán v 1. kole jako 6. celkově týmem New Jersey Devils, za který také nejslavnější hokejovou ligu hraje.

 

Profimedia.cz

Pět let hokejová reprezentace nezískala medaili na MS, junioři naráží 12 let na bránu čtvrtfinále. Má český hokej problémy?

Vacke: Samozřejmě, že má problémy. Podle mého názoru jsou tu dva hlavní proudy. První je počet zimních stadiónů, tím potažmo i počet hráčů. V Česku je 160 stadiónů, ve Švédsku 360 a ve Finsku 250 zimáků.

Druhým problémem je přístup trenérů a rodičů. Mám docela přehled, jak vypadají tréninky dětí v řadě klubů a jaké mají rodiče požadavky na trenéry, a hlavně bohužel i na své děti. Vím, že trenéři i rodiče chtějí pro děti to nejlepší, ale otázkou je, zda je to opravdu to nejlepší. Mám pár příkladů, jak to fungovalo před „revolucí" a jak nyní.

- v současné době je až dvojnásobný počet tréninků, zápasů

- odbornost trenérů, ta je nyní výrazně vyšší

- přestupy dětí. Dříve se v žákovském věku prakticky nepřestupovalo, nyní jsou běžné přestupy i v devíti, deseti letech

- organizovaný trénink vs. volnočasové aktivity, jako je hraní na pláccích u baráku. Dříve až tisíc hodin ročně, dnes prakticky nic

Pokud se podíváme jen na tyto body, na první pohled vše hovoří pro současnost, ale ve skutečnosti to je obráceně. Tehdejší systém vychoval desítky hráčů světové úrovně, zatímco nyní spíše výjimečně. Pokud k tomu připočteme často přehnané ambice rodičů, kteří vyčítají chyby v zápasech, objíždění kempů atd., nemusíme být renomovaní odborníci, abychom si z výše uvedených faktů udělali vlastní závěr.

Zacha: Bezesporu, nejen český hokej, ale český sport obecně má veliké problémy. Problémy má dnes prakticky v každé důležité oblasti, která se sportování týká. Před deseti roky jsme se přeli o to, zda jdeme do krize nebo jsou na vině jen slabší ročníky, dnes už o krizi nikdo nepochybuje. Konkrétně hokej má největší problém v tom, že je celý systém špatně nastavený už ve svém základu. Tabulky a přestupní řád pro dospělé hráče, nezletilé i pro děti, to potlačuje základní principy sportu jako takového, vytváří prostor pro korupci, zastrašování a vydírání dětí i rodičů, potlačuje svobody, které jsou jasně deklarovány v Chartě práv dítěte přijaté OSN.

To vše od počátku kazí celé hokejové prostředí a nabaluje na sebe celou řadu dalších vážných problémů, které třeba jinde v takové míře vůbec neznají. Také systém soutěží, malý počet zápasů a turnajů pro děti ve věku, kdy by nejraději ani neslézaly z ledu, snaha ušetřit na výchově dětí. Domnívám se, že by mělo dojít k úplnému oddělení klubů věnujících se profesionálnímu hokeji a hokeji dospělých od organizací, které se věnují výchově mladých hokejistů. Těch změn nutných ke zlepšení je hodně, ale chybí vůle změnit nejprve ty skutečně největší překážky rozvoje.

Problematika výchovy hokejistů
 - Vojna se vrací! Hokejový svaz startuje nový projekt
 - Výchova hokejistů v Česku: Michelinská hvězda? Ne, cvičené opice! Dejte děti do ciziny, radí rodič
 - V Česku se bereme moc vážně. Jak funguje výchova hokejových dětí v Evropě?

Velkým tématem jsou přestupy dětí, dorostenců mezi kluby. Jak to vidíte vy?

Vacke: To je myslím velký problém. Čím mladší hráč přestupuje, tím je problém větší. Pokud začne nějaký hráč vynikat v malém klubu a má ambiciózního rodiče, snaží se své dítě umístit do většího klubu. Nic proti tomu, pokud hráč přestoupí na hranici žákovského a dorosteneckého věku, případně o rok dříve, ale v deseti letech nebo dříve? Podívejte se na jednu časovou osu hráče XY před a po přestupu. Nejdříve musí mít samozřejmě předpoklady. Pokud ho sport baví, chodí hrát fotbal, hokej, tenis, basketbal, leze po stromech s postupně se dostává na určitou úroveň. Přichází například přestup v jedenácti letech do 40 kilometrů vzdáleného města, kde má 4-5 tréninků plus zápas během jednoho týdne. Rodič musí v lepším případě po škole, v horším případě během vyučování ho odvézt do nového klubu, a to skoro každý den.

Dítě tak tráví čas ve škole, dopravním prostředku a na tréninku v novém klubu. Na hraní u baráku už nemá čas. V novém klubu má většinou mnohem menší icetime než v původním. Ani sociální začlenění není úplně jednoduché. Po dvou, třech letech jde výkonnost z výše uvedených důvodů dolů, dochází k vyhoření jak u hráče, tak u rodiče a konec v novém klubu. Nejhorší je, že většina dětí s hokejem skončí a ani se nevrací do klubu původního.

Pokud každý rok předčasně přestoupí 500 hráčů, nedostanou možnost na správný vývoj a většina z nich skončí, takto český hokej přichází o talentované hráče. Toto je podle mého názoru jedna z hlavních příčin poklesu úrovně našeho hokeje. Viděl jsem už stovky talentovaných hráčů, kteří odešli předčasně ze svého klubu jinam a viděl jsem i důsledky, které to přineslo. Věřte, není to radostný pohled.

Zacha: Děti musí být volné. To je třeba považovat za prioritu č.1. Hrát za klub musí být přece pocta a ne vynucená povinnost. Náš sport je díky omezení přestupů nastaven úplně obráceně, než by měl být, aby mohl začít správně fungovat. Už deset roků tvrdím, že v momentě, kdy se někomu podaří zlikvidovat celý ten zlořád s tabulkami a omezováním svobodného pohybu sportujících dětí, bude to největší den českého hokeje, který svým významem a přínosem překoná Nagano. Za poslední roky se na mě obrátily stovky nešťastných a zdrcených rodičů, kteří byli zklamaní a zaskočení tím, jak se k nim v jejich klubu chovají při snaze přemístit se jinam. Je to velká ostuda, tohle do sportu nepatří. Lidé, kteří tohle stále drží při životě posílají náš národní sport ke dnu.

Jak vidíte tabulkové odstupné mezi kluby a finanční zátěž rodičů?

Vacke: V posledních dvou až třech letech nastal obrovský tlak od rodičů a různých zájmových skupin na ČSLH, aby přestalo existovat tabulkové odstupné, protože se jedná o nesmyslné částky. Ostřejší názory hovořily dokonce o otrokářském systému. To je však jen jedna strana problému. Pokusím se vysvětlit financování v průměrném klubu, částky mohou být v jiných klubech samozřejmě různé.

Máte 15 dětí v týmu, oddílový příspěvek od rodičů je 3000 korun za rok. Klub má tedy příjem 45 tisíc na příspěvcích. A nyní výdaje. Plat trenérů 80 tisíc, pronájem ledu 150 tisíc, rozhodčí 10 tisíc, doprava 30 tisíc, výstroj, 40 tisíc. Celkem 310 tisíc, což je rozdíl mezi příjmy a výdaji 265 tisíc.

Ačkoliv to pro laika zní paradoxně, hokej je dnes jeden z nejlevnějších sportů. Z uvedeného výpočtu je patrné, že každý hráč stojí klub necelých 20 tisíc za rok. Do čtvrté třídy to je 80 tisíc. A já se ptám? Budou mít kluby motivaci vychovávat mládež, pokud by se úplně odstranilo odstupné (výchovné) a kdokoliv bude hráče vybírat? Bude z toho profitovat český hokej? Nebude to spíše naopak?

Zacha: Tabulkové odstupné je největší neřádstvo. Systém se tohoto prvku nesvobody musí co nejdříve úplně zbavit. Bez toho je zbytečné se vážně bavit o nějaké nápravě našeho hokeje. Ti, kteří tak činí, neznají skutečné problémy nebo nejsou upřímní. Bude důležité, aby manažeři jednotlivých týmů mládeže byli schopni sehnat sponzorské peníze, státní dotace i více peněz z místních samospráv. To chce mnohem více aktivity z jejich strany. Zbytek si musí rodiče zaplatit sami. Není povinností státu ani klubů, aby rodiče na děti nepřispívali vůbec nic, tak to dnes ani ve světě nefunguje. Na hokej není právní nárok, je to skvělý sport. Ale rodiče, kteří ho chtějí dětem dopřát, musí něco zaplatit. Současně musí být děti naprosto svobodné a pokud jim cokoliv v klubu vadí, nesmí být jediným řešením zanechání sportu nebo útěk do zahraničí, ale prostě posun za lepším prostředím do místa, kde to dělají lépe. Tohle je základní a logický požadavek a je až nepochopitelné, že to tady v Česku musíme tak dlouho, a stále neúspěšně, řešit.

Je chyba v nastaveném systému, nemáme trenéry, jaký vliv mají rodiče?

Vacke: Po revoluci i díky úspěchům naganské generace nastalo období dvaceti let, kdy výchova mládeže značně pokulhávala, výsledkem je současný stav českého hokeje. Za posledních asi šest let došlo k výraznému zlepšení, co se týče školení trenérů, materiálů, cvičení, videa atd. Nyní je asi nejdůležitější postupně měnit myšlení trenérů tak, aby dali dětem v tréninku více volnosti, hry, zábavy, tak aby zase děti viděly tradiční prvky českého hokeje - chytrost, předvídavost, improvizaci. To samozřejmě neznamená, že se nebudou věnovat bruslení, nácviku přihrávek, střel, ale čím menší děti, tím více herních prvků.

Možná ještě důležitější je změnit přístup rodičů. Problém je, že mnozí si vysnili kariéru svého syna v NHL a neuvědomují si, že do nejlepší soutěže světa se dostane cca jeden hráč z tisíce. Svému snu podřizují vše a následky jsou devastující. Tlakem na trenéry a rezignací na vzdělání svých dětí konče. Přehnané ambice části rodičů jsou jednou z dalších hlavních příčin poklesu úrovně českého hokeje. Je samozřejmě velká část rodičů takzvaně „v pohodě", ale ti většinou nejsou vidět a slyšet.

Zacha: Systém českého hokeje považuji za naprosto nefunkční, nelogický až hloupý. Děti málo trénují, málo hrají. Soutěživost se odstraňuje, přestože je základem sportu. Vůbec není tlak na rozvoj kvalitní sítě domácích i mezinárodních turnajů. Mícháme talentované jedince s dětmi, kterým sport až tolik neříká, chybí nám více stupňů soutěží, aby si každý kluk či holka a každý rodič mohl vybrat tým podle své výkonnosti a podle toho, co od hokeje čeká a jak k němu přistupuje. V nejvyšší soutěži příslušné kategorie by se pak mělo hrát na výsledky a o titul mistra republiky, klidně od druhé třídy, tak jak to bylo za nás. Když to svaz neorganizoval, zorganizovali jsme si to jako rodiče sami a pro děti to byly ty nejhezčí zážitky pro celý život.

Také pro trenéry mládeže to byl určitý prostor, jak budovat svoji kariéru. Rodiče a trenéři z méně úspěšných klubů se jezdili dívat, jak mistrovský tým trénuje a kopírovali nové věci. Měli možnost se poučit. Tohle dnes nefunguje. Svaz často nedělal nic pozitivního a navíc to pozitivní rušil. Je přece nutné udělat celý ten velice dlouhý proces výchovy mladých hokejových talentů zajímavý, dobrodružný a příjemný pro děti, jejich rodiče i trenéry, protože ti všichni jsou pro náš mládežnický hokej důležití. Když se jim to nebude líbit, nebudou hokej hrát nebo budou odcházet do zahraničí za lepším prostředím, kde je možné se lépe rozvíjet. To je ale zbytečné. Neměl by být problém vytvořit prostředí, ve kterém i ti nejlepší budou schopni rozvíjet se v Česku až do draftu NHL.

Ze všech stran je slyšet, že hokej má problém, proč se nic viditelně nemění?

Vacke: Za posledních asi pět let se změnilo hodně. Kvůli zlepšení postavení českého hokeje postupně vzniklo šest významných programů:

- hokejové akademie, které má dnes většina Top klubů.

- trenér do malých klubů. Od července bude placený trenér od ČSLH v 75 klubech.

- regionální trenér (trenéři svazu jezdí do většiny klubů - pomáhají, radí, kontrolují).

- výchova talentované mládeže (1x měsíčně se pořádají srazy nejlepších hráčů).

- výstroj a výzbroj pro nejmenší hráče, cílem je zpřístupnit hokej široké veřejnosti.

- nábory nejmladších hráčů, první vlna přinesla až nečekané výsledky.

Uvedené programy stojí ČSLH desítky miliónů korun ročně. Je to snad dostatečná odpověď na otázku, jestli se něco viditelně mění.

Zacha: Ten stav má několik hlavních důvodů. Vlivní manažeři hokejových klubů nemají primární zájem o rozvoj hokeje jako celku a růst nových talentů, nejvíc je zajímá prospěch a prosperita jejich klubu. Náklady na mládež se musí vměstnat do rozpočtu klubu, účetnictví části klubů není příliš transparentní, což na veřejnosti nebudí důvěru. Přitom v ruce drží veškerou moc, kterou lze k nějakým změnám uplatnit, volí vedení svazu. Z jejich strany není opravdový zájem odstranit tabulky, vytvořit nová pravidla pro volný pohyb hráčů. Proto se dělají jen dílčí kosmetické úpravy, které náš hokej uzdravit nemohou.

Někdy se dokonce přijímají kroky, které už tak špatnou situaci ještě zhoršují. Mnoho lidí nemá dojem, že se náš hokej vydal správným směrem. Je třeba nastavit ekonomiku subjektů vychovávajících mládež naprosto transparentně, aby ta nedůvěra veřejnosti postupně zmizela. Chybí také vůle k opravdu vážné debatě všech zúčastněných v českém hokeji, kteří k tomu mohou něco říct. Pokud někdo, byť konstruktivně kritizuje, nastupuje snaha jej zastrašit nebo umlčet. Tak se nechová dobrý hospodář, který má zájem vytvořit skutečně zdravý a funkční systém.

Pokud jde o poslední výsledky měření našich národních týmů s ostatním světem, počty draftovaných hráčů a hráčů v NHL jako ukazatele stavu našeho hokeje, tak tohle vše očividně klesá. To je obrazem funkčnosti, nebo přesněji - nefunkčnosti celého našeho výchovného systému. Ostatní země mají velkou výhodu v tom, že jejich děti a rodiče se nemusí potýkat s nějakými tabulkami a přestupním řádem, případně pod nátlakem podávanými smlouvami pro nezletilé děti, atd. Takže se u nich mnohé neřesti buďto vůbec nevyskytují, nebo v mnohem menší míře, protože samočistící mechanismy výchovného systému založené na volné konkurenci a svobodě výběru fungují, systémy soutěží jsou zaměřeny na schopnost vychovat mladé naděje hokejové hry. Proto se zdá, že naše vzdálenost na ty nejlepší se nezmenšuje a naopak nás dotahují a předstihují ty země, které jsme ještě před pár roky za konkurenty vůbec nepovažovali. Pokud s tím manažeři našeho hokeje něco skutečně razantního neudělají, tento proces bude pokračovat i se všemi těmi negativními důsledky pro náš národní sport.

Druhý díl, kde bude dalších pět otázek, bude zveřejněn v úterý.

Libor Kalous, Jan Škvor, Sport.cz

Které odpovědi jsou vám bližší?

Zrušit


Časová osa: Ostatní