Článek
Ono se totiž, když se daná slova trochu rozleží v hlavě, nabízí se ptát.
Jak je tohle vůbec možné?
Sparta hrála na Letné. Před dobře naladěným publikem. Měla reálnou možnost postoupit, nebylo rozhodnuto. Do utkání vstoupila aktivně, zdála se být hladová. Běhavá. Kdyby vypadla po takovém výkonu, těžko by se jí dalo něco (v rámci domácí odvety) vyčítat.
Jenže stačila jedna pěkná kombinace hostí, trefa Isaka Jensena a celá Sparta se naprosto sesypala. Už v osmé minutě. Vždyť za celý zápas vystřelila jednou na bránu!
Duel byl, jak poznamenal Priske, zabitý. Mentální síla, respektive iluze o její existenci, se vypařila. Spartě přitom stačilo jednou skórovat a byla by zpátky ve hře. Kromě standardky, po níž střelu Uchenny nechtěně zblokoval Kairinen, se tomu ale ani nepřiblížila.
Výmluvné byly i některé situace v prvním poločase, ještě za stavu 0:1. Hratelného. Minimálně dvakrát získala Sparta míč na obranné polovině, jen aby se pak nepokusila ani o náznak kontru. Možná tři hráči vyrazili kupředu, zbylých sedm volně vyklusávalo směrem k půlící čáře.
Takhle se hraje Evropa? Zápas, který může zachránit sezonu? Klíčový duel, který může klub posunout blíže vysněné senzaci a když bude přát štěstí, třeba i evropské trofeji?
Ne, ne a ne.
Takhle hraje zlomený tým, který se smířil s osudem. O dost dřív, než to bylo nutné.
Takto křehká Sparta nebývala. Vzpomeňme na magickou noc na Letné, jíž se před odvetou s AZ zaklínala. A tolikrát omílaný triumf nad Galatasaray, které mělo (při vší úctě k Alkmaaru) o dost nabitější kádr. Driese Mertense, Maura Icardiho, Wilfireda Zahu. Sparta tureckého soka předloni v únoru doslova sežrala, uštvala, zaslouženě vyhrála 4:1. Tehdy ji inkasovaný gól (na 1:1) ani náhodou nezlomil.
Z týmu byl cítit obrovský chtíč. Až s odstupem času se ukazuje, jak moc chybí nejen vliv exkapitána Ladislava Krejčího, jemuž se při pohledu na duel s Alkmaarem přímo z tribuny muselo dělat mdlo. Ale že mužstvu schází třeba i emoce Qazima Laciho, stejně tak Martin Vitík a jeho hecování tribun. Vždyť s Galatasaray Krejčí kvůli žlutým nehrál a i tak dřel do úmoru celý tým, třeba i Angelo Preciado, o jehož osobnostních specifikách by se dal napsat román.
Samozřejmě, daly by se řešit i další aspekty pro Spartu brutálního večera. Třeba jestli se nedal kapitán Lukáš Haraslín poslat do hry na pozici desítky, aby nemusela jediná ofenzivní hrozba Sparty John Mercado měnit křídla poté, co padesát minut motala hlavu bekovi Kasiusovi.
Nebo i objektivní faktory v podobě rozsáhlé marodky. A skutečnosti, že borci z Alkmaaru si rozumí. S míčem i kombinačně.
Největší rozdíl mezi oběma celky nebyl v hodnotě kádru, o níž třeba Priske také mluvil. Nýbrž v chuti vyhrát. Sparťané umí hrát fotbal, to bezesporu. Jen to nepředvedli v ani jednom z velkých jarních zápasů. Plzeň, Slavia, AZ dvakrát, pohár s Mladou Boleslaví…
Je na místě ptát se, proč. A bylo by i na místě vyvodit důsledky. Facka od Alkmaaru musí sloužit jako budíček.
