Článek
Proč se právě vám ozval producent Spielbergových filmů Frank Marshall a chtěl, abyste vytvořil dokument o Naganu?
Byla to trošku náhoda. Na konci školy jsem natočil krátký film s názvem Furiant, který pak na festivalu Sundance dostal cenu za režii. Takže když hledali českého režiséra, našli si mě přes Google a oslovili mě. Proběhlo několik telefonátů i s dalšími producenty a bavili jsme se, jak by to mělo vypadat. No a podle toho se rozhodli, že mi dají šanci.
Jak rychle jste se musel připravit, než začalo natáčení?
Bylo to dost narychlo, začalo se natáčet loni před mistrovstvím světa v Paříži. Ani ne měsíc poté, co mi zavolali, jsme dělali první rozhovory. Takže jsem musel rychle napsat bodový scénář, oslovit konkrétní hráče a odborníky a připravit si pro ně otázky podle toho, co jsem přesně potřeboval odvyprávět.
To jste nad filmem trávil tak 20 hodin denně.
Někdy to tak opravdu bylo. Před natáčením jsem na Nagano měl spoustu vzpomínek, ale určitě jsem se nepovažoval za velkého hokejového odborníka, takže jsem musel hodně věcí načíst, dohledat a několikrát zhlédnout všechny zápasy, abych se během rozhovorů dokázal správně ptát.
Vybavil jste si, jak jste jako desetiletý kluk vnímal Nagano?
Dětskýma očima. Strhlo mě, když se najednou z dospělých staly tak trochu děti. Pamatuju si, že jsem se začal dívat na čtvrtfinále někdy ráno a po první třetině jsem musel na vyučování. A byl jsem hrozně naštvaný. Ale když jsem přišel do školy, tak nás učitelky nahnaly do tělocvičny, že se jdeme dívat. Samy to hodně prožívaly.
Vítězství v Naganu je posvátným momentem českého sportu, u nás ho všichni znají, ale k natočení filmu jen tato linka nestačí. Podle jakého klíče jste si vytipoval jednotlivé mini příběhy, které ve filmu mají být?
Všechno, co nerozvíjelo děj, postavy nebo téma, muselo ven, jinak bychom se nemohli dostat na požadovanou délku. Film měl mít původně dokonce jen 52 minut, takovou tu televizní hodinu, a to nejen kvůli plánovanému prodeji do televizí, ale taky proto, že hlavní výstup filmu je na webu Olympic Channel. A u internetového obsahu se musí počítat s tím, že čím delší film je, tím větší je šance, že ho divák nedokouká.
Konečný sestřih má 73 minut, ale klidně byste tedy natočil tříhodinový dokument?
Potřebovali jsme se dostat na nějakou standardní televizní délku, tedy například 52 minut, 75 minut nebo 90 minut. Nic mezitím nešlo. Myslím, že bychom měli materiál na 90minutový film, ale byl by mnohem víc pro odborníky, které zajímá hokej. Mým cílem ale bylo udělat film, co bude bavit i lidi, které hokej nezajímá a neznají ho. Důležité pro mě bylo, aby se tam dostaly osobní příběhy a mini dramata jednotlivých postav, protože ty jsou univerzální a díky nim se na postavy dokážou napojit i diváci v zemích, kde hokej skoro neznají.
Váš film obsahuje úvod, kde je nastíněna situace v Československu po roce 1968, i to co hokej u nás v té době suploval. Ověřil jste si na zahraničních divácích, zda to chápou?
Ověřovali jsme si to na producentech, kteří ukázky pouštěli svým dětem, nebo známým, protože film je určený především pro zahraniční publikum. Nám to často může připadat jako polopatické, zjednodušené, ale pro lidi v zahraničí, kteří o tehdejší situaci nemají ani ponětí, je důležité vysvětlit srozumitelně kontext, aby pak chápali zbytek. Ale co si budeme povídat, ani u nás všichni nemají jasný přehled o tom, co se tehdy dělo.
Věděl jste hned, že nejnosnější motiv bude spojený s Petrem Svobodou?
Hrozně moc se nabízelo vyklenout dramatický oblouk skrz něj, když jako osmnáctiletý emigroval a po letech dal vítězný gól na olympiádě. Hlavní postavou ale ve filmu není jen on. Na chvíli to přebere Dominik Hašek, pak Jaromír Jágr. Původní idea producentů byla, že by ve filmu měla být jen jedna hlavní postava, přes kterou by se příběh vyprávěl. Ale mně přišlo, že by nebylo správné zúžit celý tým na jednoho hráče. Navíc mě bavily vedlejší linky, které se tam protínají. Takže jsme to udělali komplexněji, a nakonec se film točí kolem tří postav: Svobody, Haška a Jágra. Ale na chvíli odbočíme taky ke Šlégrovi, k Reichlovi, k Růžičkovi... Ale je pravda, že na spoustu dalších informací nebyl prostor.
Hokejovým fanouškům některé detaily možná trochu chybějí. Nebylo vám líto něčeho, co jste musel obětovat, abyste se vešel do stopáže?
Líbilo by se mi, kdyby tam byla ještě víc vykreslena role Petra Svobody. Například to, že dostal český pas až v Naganu a za nároďák hrál poprvé a naposledy. Ale v této délce by to narušovalo strukturu a tempo celku. Už tak obsáhlá pasáž od příjezdu do Nagana, kdy se probírá složení mužstva, by se ještě prodloužila. Dal jsem přednost odbočce k Ivanu Hlinkovi, toho jsem zkrátka vynechat nemohl a chtěl jsem se zmínit taky o litvínovské linii a o spojení Hlinky s kanadským koučem Crawfordem. V 80. letech byli spoluhráči ve Vancouveru, i když byl Hlinka o 12 let starší.
Některé fotografie z té doby jsou úplné rarity.
S tím nám pomohlo opravdu hodně lidí. Od fotografa Jiřího Koliše, přes sestru Martina Ručinského, paní Melničukovou, nebo sběratele Thomase Bartoše až po Liběnu Hlinkovou, která byla moc ochotná a chtěla nám ve všem pomoct. Při natáčení ale byla jedna z těch stydlivějších. Spíš o těch věcech mluvila, když kamera zrovna nejela. Ale každý člověk je jiný. Bylo samozřejmě na mě, aby se otevřeli, ale ne vždy se to podařilo. To se týkalo i angličtiny a češtiny. Olympic Channel chtěl, aby ve filmu co nejvíc lidí mluvilo anglicky, někteří to zkusili, ale když jsem cítil, že to není ono, přepnuli jsme do češtiny, aby to bylo přirozenější.
Měli jste i nějakého hokejového poradce, kdyby ve filmu něco nesedělo?
Nikoho externího jsme neměli. Obecně jsem měl docela velkou volnost. Když jsem dostal poznámky ke střihu, bylo na mě, jestli je zapracuju nebo ne. Spoustu z nich jsem zapracoval, jiné jsem odmítl. Hokejového odborníka jsme ale ve střižně neměli. Pokud jsou tam tedy chyby, beru to na sebe. Na druhou stranu některé menší chyby jsou záměrné. Když je totiž potřeba vystavět napětí v zápase, tak se vezme detail hráče třeba z úplně jiného utkání. Prostě potřebujete vidět tvář Šlégra, nebo Haška, jak se připravuje v bráně, tak ho vezmete odkudkoli, aby to fungovalo. Takže v uvozovkách ‚chyby' tam jsou, ale já je za chyby nepovažuju, protože pomáhají lepšímu vyprávění.
Archivní záběry z Nagana vypadají, jako by snad už tehdy byly točeny v HD rozlišení. Jak jste toho docílili?
Frank Marshall dělal pro Mezinárodní olympijský výbor oficiální film k Naganu. Tehdy se točilo na kamery IMAX a my jsme původní negativy znovu skenovali. Zvláštní je, že ke každé olympiádě vzniká oficiální film, ale tyto filmy nejsou vlastně nikdy k vidění. MOV je má ve svých archivech a jednou za čas při nějakém výročí je někde pustí, ale na svém webu je zatím myslím nemají. Stejným způsobem jsme ve filmu použili i záběry ze Sarajeva 1984.
Ve filmu je velice silná linka kolem kanadské legendy Waynea Gretzkého, který oplakal semifinálovou porážku s Českem. Byli jste s ním v kontaktu?
Ano, ale unikl nám. Nikdy jsme z něj nedostali jasnou odpověď, proč s námi nechce natáčet. Byli jsme s ním hodně dlouho v kontaktu přes jeho agenta. Měli jsme spolu točit loni na NHL Awards, kde jsme natáčeli i další rozhovory s jinými hráči. Gretzkého agent ale najednou přestal komunikovat. Pak jsme se s Gretzkým úplně náhodou potkali ve výtahu a snažili se ho přesvědčit, aby nám věnoval aspoň pár minut. Stačilo jen sednout a za půl hodiny jít zase pryč. Ale nepodařilo se. Lehčí už to být nemohlo. Přitom to nevypadalo, že by vyloženě neměl čas. Ale jaký byl konkrétní důvod, můžu jen spekulovat... I když na druhou stranu chápu, že na to nechce vzpomínat, protože je to asi ta jediná věc, která se mu v kariéře nepodařila.
Cítil jste z dalších Kanaďanů, kteří ve filmu vystupují, že je nezdar z Nagana stále trápí?
I když nám spousta hráčů odmítla, tak ti, co souhlasili, jako Fleury, Lindros, nebo kouč Crawford byli velice otevření a řekli naplno, jak to cítí. Fleury v tom byl nejlepší. To je vlastně až tragikomické, když slyšíte, jak říká, že neproměněný nájezd je něco, co si posledních 20 let musí táhnout s sebou. V něm to zůstává jako noční můra.
Na kolika místech jste točili?
Vždycky jsme se snažili natočit co nejvíc lidí na jednom místě. Třeba v Montrealu žijí Petr Svoboda, Serge Savard (bývalý hráč a generální manažer Montrealu, který Svobodu po jeho útěku z Československa draftoval - pozn. aut.), Roman Hamrlík, novinář Michael Farber... V Calgary jsme kromě Fleuryho natáčeli i s Jágrem. Spousta rozhovorů se dělala v Praze. A pak to bylo náhodně: s René Faselem na juniorském šampionátu v Buffalu, s Brettem Hullem v St. Louis.
Jak dlouhou dobu vám to celkem zabralo?
Deset, jedenáct měsíců. Asi by to šlo i rychleji, kdybychom měli větší tým rešeršistů. Hodně věcí jsme si hledali sami, ale zase bylo lepší, že mi spousta materiálů prošla pod rukama a mohl jsem si vybírat konkrétní věci. Obrovský kus práce odvedl střihač Jakub Vansa, který ve střižně probděl nejednu noc.
Kolik lidí jste měl k ruce?
Dva američtí producenti to měli aktivně dennodenně na starost. Frank Marshall nedělá výkonnou část, ten vybírá námět a kdo to bude dělat a pak dělá poznámky ke střihům. Měli jsme taky českou produkční, Zuzanu Mesticovou, která zajišťovala natáčení a spoustu dalších věcí. No a pak už zmíněný střihač Jakub Vansa a taky obrazový a zvukový postprodukční štáb tady v Praze. Posledním článkem byl americký ‚archivář', který řešil nákup licencí. Jakkoli to snad z filmu není vidět, měli jsme ve srovnání s běžnými americkými sportovními dokumenty několikanásobně menší rozpočet, takže jsme museli držet počet spolupracovníků na minimu.
Měl jste nějakou inspiraci právě v amerických sportovních dokumentech?
Původní idea Olympic Channel byla vytvořit něco, jako je série 30 for 30 stanice ESPN. Tam mají některé filmy 50 minut, některé jsou celovečerní. Z těch, které jsem viděl, se mi moc věcí nezamlouvalo, protože jsou formou moc nablýskané, až kýčovité. Ale hodně se mi líbil O.J.: Made in America, který je taky z této série a je podobně jako Nagano Tapes vystavěný hlavně z rozhovorů a archivů. Ten byl pro mě určitou inspirací.
Na Československé filmové databázi má váš dokument neuvěřitelný rating 96 procent...
Musíme si realisticky přiznat, že velkou roli v tom hraje fakt, že je to film o Naganu, k němu máme jako Češi vztah jaksi předem. Dokážeme se snáz napojit na postavy a prožívat to s nimi. Největší radost ale mám, když ten film vidí člověk, kterého hokej nezajímá, ale film ho stejně baví, protože v něm dokáže najít i něco jiného. A taky mě těší, že to funguje i na zahraniční diváky, u kterých to napojení vůbec není tak samozřejmé.
Předpokládám, že teď se ale chcete vrátit spíš k hranému filmu. Je to tak?
To ano. Já neplánoval, že zrovna teď natočím dokument, ale když ta šance přišla, byla to zkrátka výzva. Baví mě střídat žánry a zkoušet věci, které jsem nikdy nedělal. Proto mám rád jako režiséry Stanleyho Kubricka nebo Stevena Soderbergha, kteří žánry střídají. Když se podívám na Furianta a Nagano Tapes, tak jsou sice tematicky hodně odlišné, ale zároveň myslím, že je aspoň trochu cítit, že oba točil jeden režisér, že tam snad nějaká moje stopa je.
