Článek
Jak jste prožívala poslední minuty kvalifikace? Sama už jste měla dávno odstříleno, do postupující osmičky vás posunula zaváhání soupeřek...
Mě bavilo, jak to mé jméno skákalo v pořadí nahoru. Střílela jsem brzo a pak se docela rozfoukalo, tak jsem vydělala na tom, že jsem střílela rychle. A ostatní holky stojáka docela kazily. Je to olympiáda, byly taky nervózní, poslední položky jsou nejhorší.
Vždycky patříte k těm, které mají kvalifikaci rychle odstřílenou?
To ne, byla to i taktika. Nechtěla jsem střílet dlouho při nástřelu, pak by se to protahovalo. Proto jsem si řekla, že nástřelných ran bude málo, a když to bude dobré, půjdu rovnou do závodu. Mezi klečákem a ležákem jsem měla jen šest nástřelných ran, normálně mívám třeba patnáct, mezi ležákem a stojákem jich tu bylo jen pět. Je to málo, ale já cítila, že jsem dobře připravená, nechtěla jsem na nic čekat.
Pak už jste netrpělivě sledovala tabuli s výsledky?
Když jsem skončila, dívala jsem se. Věděla jsem, že Kubánka střílela kousek vedle mě, stál tam trenér a říkal, že když dá dvě devítky, tak jsem tam. Já si pomyslela, že je nedá, ale fakt tam byly.
Takže jste postupu moc nevěřila,
Moc ne, i když potom, co jsem viděla, jak střílí... Ale ono je to padesát na padesát, může dát i špatnou ránu, foukne vítr a je z toho desítka, všechno je možné.
Pak přišla úleva?
Určitě jsem byla strašně ráda. Vždyť Snježana Pejčíčová vyhrála skoro všechny Světové poháry, v jediném byla druhá a tady se jako největší favoritka nedostala do finále. Takže pro mě je to fakt úspěch.
Ve finále jste hned v úvodní položce vkleče nabrala ztrátu, kterou jste pak stahovala...
Ale třeba kdybych zastřílela klečáka výborně a byla na prvním místě, pak bych byla víc nervózní a ležák a stoják by nebyl tak dobrý. Ono je propojené všechno se vším...