Článek
Největšího úspěchu v kariéře dosáhl na ploché dráze, které se jinak vůbec nevěnoval. Středem jeho zájmu byly motokros a enduro. „Vlastně jsem si pro tu trofej jen odskočil a bylo to tehdy na Dukle rozkazem," směje se Klaudinger, jenž se poprvé svezl na tátově motocyklu, když mu bylo deset. „S klukama jsme ho tahali přes plot a jezdili jsme s ním venku a pak ho zase stejně složitě vraceli zpátky. Ale táta jednou přišel domů, mašina byla ještě teplá, tak nás pěkně seřezal," vzpomíná Klaudinger, jenž v roce 1947 jel v rodném Znojmě svůj první motocyklový závod.
Startoval ve vypůjčených věcech, od rukavic, přes oděv až po přilbu, která původně patřila závodníku Josefu Lukešovi, který položil svůj život koncem války na povstalecké barikádě. Na vojnu pak Klaudinger nastoupil do Brna k automobilovému praporu, který se v roce 1951 stěhoval do Českých Budějovic. A odsud byl převelen do pražské Dukly. „První motocyklista, který tam přišel, byl Saša Klimt. Protože jsme se znali, zařídil pozvání i pro mě. Jezdit na motocyklech i v auťácích jako součást výcviku armády, to byla přece paráda," líčí Klaudinger.
Oldřich Klaudinger (uprostřed) společně s dalšími českými vítězi Zlaté přilby Milanem Špinkou, Jiřím Štanclem a Tomášem Topinkou.
Když se velení ujal František Mošna, začala slavná éra soutěžácké a motokrosové Dukly. Až v roce 1961 přišlo rozkazem vyslat silnou ekipu na Zlatou přilbu. Dřívější propozice umožňovaly jezdcům start na různých typech strojů. „Mošna byl přesvědčený, že náš terénní tým poradí s travnatou dráhou dostihového závodiště mnohem lépe než pravověrní plošináři," vypráví Klaudinger, jenž v Pardubicích osedlal divišovský půllitr značky Eso.
Tehdy proti němu stál nejen slavný Angličan Tatum, ale i kompletní domácí špička na ploché dráze v čele s Lubošem Tomíčkem, Antonínem Kasperem st. a Miloslavem Špinkou. Při tréninku ale smrtelně havarovali Erich Stiegelmeier a domácí Libor Dušánek, takže se začalo zase hlasitě hovořit o tom, jestli závod obnovený po desetileté pauze, vůbec jet. „Trať byla možná nebezpečná pro plošináře," přemítá Klaudinger s odstupem více než půl století.
„Jejich motorky mi připadaly spíš jako jízdní kola. Přeci jen byl potřeba silnější rám, nárazy na kola, tak to ten jejich rám nemohl vydržet. Mně to nebezpečný nepřišlo. Jezdil jsem Šestidenní i obtížné motokrosy, pomohla mi i zkušenost ze silnice, měl jsem pro strach uděláno," vypráví Klaudinger, jenž poslední zatáčkou projížděl v čele, ale z výfuku jeho stroje se nebezpečně kouřilo.
S propáleným pístem projel setrvačností přes cílovou čáru, zastavil a sklesle se opřel o řídítka. V té chvíli byl totiž přesvědčený, že do cíle zbývá ještě jedno kolo. „Byl jsem naštvanej, že jsem to nedojel. Najednou ale přibíhali pořadatelé, gratulovali mi a poplácávali mě po ramenou," vybavuje si Klaudinger, jenž o dva roky později ukončil sportovní činnosti a působil jako řidič v Akademii věd.
Nebyl plochodrážním specialistou, o jeho vítězství na Zlaté přilbě rozhodly letité zkušenosti získané v různých motocyklových disciplínách. Úspěchy však posbíral i na Šestidenní, kterou jel celkem desetkrát, přičemž čtyřikrát byl členem vítězného československého Trophy teamu.
