Manažer Trophy Teamu Pošík vyhrál Šestidenní a doprovázel premiérku Thatcherovou

Určitě na rok 1978, kdy náš Trophy Team, jehož jsem byl členem, vyhrál ve Švédsku Světovou trofej. V týmu jsem jel s tehdejšími hvězdami Květou Mašitou, Frantou Mrázkem, Pepou Chovančíkem, Jirkou Stodůlkou a mým letitým parťákem Standou Zlochem. V paměti mám i tu rok před tím v Povážské Bystrici. Měl jsem na Trophy Team, ale Pepa Císař tehdy přišel, byl po zlomenině obou rukou, že jede naposledy, jestli bych ho pustil. Souhlasil jsem, i když jsem to pak před soutěží obrečel. Nakonec jsem byl rád. Jel jsem Stříbrnou vázu, kterou jsme vyhráli, když jsme v dešti zlikvidovali jednadvacetiminutový náskok jezdců tehdejší NDR. Na blátě jejich Simsony nevyjely rozblácený kopec, naše Jawy ano. Díky tomu mám prvenství ve Světové trofeji, Stříbrné váze i Klubové soutěži s Duklou Praha, což má málokdo. V roce 1985 jsem už na Šestidenní nejel, dal jsem přednost dokončení vysoké školy.

Nebylo. Tehdy motoristickému oddílu velel legendární manažer František Mošna, který můj povolávací rozkaz někde ztratil... Tak jsem narukoval do Rudé hvězdy. Nakonec ten povolávák Mošna někde na dně šuplíku našel a vyměnil mě s Rudou hvězdou za atleta...

Vůbec ne! My jsme přišli ve stejnou dobu se Standou Zlochem. K těm chlapům jsem vzhlížel s obrovskou úctou. Toužil jsem být mezi nimi. A najednou se mi ta nebeská brána otevřela... Fantazie! A oni byli skvělí jezdecky i lidsky. Se vším nám mladým poradili, učili nás, byli jsme si rovní. Zpočátku to bylo těžké, protože v Rudé hvězdě se v zimě nejezdilo, v Dukle normálně na ledě i na sněhu. To jsem neuměl. Na obávanou trať na Kavčáku nikdy nezapomenu, ale naučili mě to.

Snaha se jim přiblížit, nebo je i porazit pak posouvá člověka výkonnostně výš. A v Dukle byly vždycky nejvyšší cíle - tituly a medaile, i když jsme o ně bojovali mezi sebou, nic se na skvělém vztahu neměnilo. Vzal jsem si od nich spoustu věcí, od systému přípravy přes pravidelnost, až po stoprocentní profesionalitu ve všem, co s tímto sportem souvisí, a dodnes z toho těžím jako manažer. Tyhle schopnosti mladým často chybějí, a právě ony dělají z jezdců mistry.

Chasák je nesmrtelný, vynikající stratég, který měl navíc obrovský cit pro závod. Zjistil třeba, že se ztratil někdo z Italů, tak vyrazil a hledal. Objevil ho ve stodole, kde měnili díly, které se měnit nesměly. Počkal, až vypršel limit a odjel. Ital skončil. Proto mu říkali malý bandita, když šlo o něco důležitého, jasnými argumenty je naopak podpořil, proto byl velký politik. Naučil mě hodně, on i Mošna. Ota měl obrovský respekt, spoustu věcí, které jsem se naučil, používám jako manažer, ale i jako podnikatel. Hodně věcí se změnilo, ale když do něčeho dáte maximum pozitivní energie, dřív nebo později se vám vrátí, ale nesmíte nic ošidit.

Velmi rád, tehdy koupili pro tyhle účely nové silné stroje BMW, ale neměli na ně vyškolené jezdce. Tak požádali nás. Učili jsme se i střílet a sebeobranu, samozřejmě i ceremoniální záležitosti. Vzpomínám si, když v roce 1990 přiletěla tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová do Prahy,  tak jsme ji doprovodili z letiště na Hrad. Za dvě hodiny ale měla letět do Bratislavy. My jsme vyrazili po dálnici, abychom to stihli. Šílená jízda, letěli jsme i přes dvě stě kilometrů v hodině, motorky si braly padesát litrů na sto kilometrů, ale zvládli jsme to a z bratislavského letiště jsme ji doprovodili na Bratislavský hrad. Později už si Hrad vyškolil svůj doprovod.

Už jako duklák, když jsem skončil trénink a údržbu motorky, šel jsem do vedlejší dílny, kde sídlil tehdy nejlepší český pilot Vladimír Hubáček, který jezdil s Renaultem R5 a měl tovární podporu z Francie. Okukoval jsem a pomáhal. Jeho mechanik, bývalý vynikající jezdec Saša Klimt mě do všeho zasvětil. Když jsem skončil s motorkami, začal jsem jezdit rallye se zkušeným spolujezdcem Jirkou Janečkem. Vyzkoušel jsem několik typů Renaultu, od R5, přes Clio, až po Megana.

Udělali jsme titul mistrů republiky, porazili jsme i škodovácký tovární tým. Hodně si cením čtvrtého místa absolutně na Barumce, kde z toho bylo zároveň druhé místo ve dvoukolkách a ve třídě do dvou litrů.

Máme v Uhlířských Janovicích rodinný autosalón, kde prodáváme a servisujeme Renaulty, proto mám k této značce vztah. Za volantem soutěžního auta jsem už léta neseděl. Závody rallye se změnily, plnokrevnou čtyřkolku jsem si ještě nevyzkoušel. Zatím nebyl čas.

Strašně moc. Ředitel ASC Dukla Jaroslav Priščák se snaží sportu maximálně pomáhat, ale jako duklák má vysoké nároky. Podpora musí být podložena medailemi ze světových a evropských šampionátů. Začali jsme před pár lety s Patrikem Markvartem, pak vzali Jaromíra Romančíka a Kryštofa Koubleho, teď se do Dukly dostal i mistr Evropy Jirka Hádek. Celý Trophy Team je duklácký jako za starých časů. Podpora Dukly je nás pro nesmírně důležitá. Pro mne to je i splněný sen.

Jako manažer z ní neslezu, musím klukům najíždět trať, upozorňovat je na její záludnosti. Na Šestidenní i v rámci mistrovství Evropy toho najezdím víc než oni.

Závodím! Letos na jaře jsem jel s Jirkou Císařem, Emilem Čunderlíkem a Jirkou Stodůlkou, kterého jsem neviděl třicet let, enduro v Itálii, v kopcích kolem Bergama. Podmínkou byly motocykly do roku výroby 1982, takže jsme všichni jeli na starých jawách. Ta moje Jawa 350, kterou jsem miloval, byla z roku 1977. Když tuhle třídu zrušili, dali mi v Dukle Jawu 560, kterou jsem kvůli její váze 140 kilogramů neměl rád. V Itálii se jelo i na sněhu, my jsme si řekli, že to nějak objedeme, a hlavně si soutěž užijeme. Potkali jsme se s bývalými soupeři z Itálie, USA, Austrálie, dokonce i bývalé NDR. Samí dědci na veteránech (smích). Dokonce nám Italové nechali udělat i přilby a oblečení s nápisem ČSSR.

Podle pravidel téhle veteránské soutěže se počítají různé handicapy podle stáří jezdce a motorky. Stodůlkovi je sedmdesát let, mně a Emilovi čtyřiašedesát, Jirkovi Císařovi, o rok méně. Když to pak sečetli, tak jsme vyhráli! Přivezli jsme si veliký pohár a medaile. Paráda!