Článek
Dunajská Streda (od našeho zpravodaje) – Stejně jako každý fanoušek českého fotbalu, tak i já jsem čekal víc. Možná ne nutně postup, ale alespoň napínavější boj o něj. Už složení skupiny naznačovalo, že porazit absolutní evropskou špičku bude spíš zbožným přáním než reálným cílem. Ale i před dvěma lety v Gruzii se podařilo přehrát favorizované Německo. A právě tady se dostávám k hlavnímu důvodu svého zklamání.
Někteří hráči současného týmu, včetně trenéra Jana Suchopárka, už zkušenost s velkým turnajem měli. Jenže na trávníku to nebylo znát. Čekal jsem od nich víc odvahy, zdravé drzosti, chuť poprat se s favority. Nic z toho se příliš nedostavilo. Ono tolik zmiňované „české srdíčko“ se hráčům nedá upřít, ale v porovnání s giganty je to zkrátka málo.
Stav 0:4 s Německem po hodině hry mluví za vše. Ani ve třetím duelu se Slovinskem tomu nebylo jinak – první poločas Češi vesměs odehráli v tempu přátelského utkání. Až druhá půle snesla přísnější měřítka. Po příchodu a gólu Daniela Fily se Lvíčata začala rvát o vítězství tak, jak jim znak na prsou velí.
Nemohu se však ubránit negativnímu dojmu z utkání s Německem. Hráči věděli, že po porážce s Anglií musejí nad zkušeným týmem složeným z borců z bundesligy v čele s kanonýrem Nickem Woltemadem bezpodmínečně vyhrát. V takové chvíli se musí sejít vše – a pod hráči musí hořet tráva. Nestalo se.
Zodpovědnost leží i na trenérovi. Jan Suchopárek, často kritizovaný veřejností, splnil základní cíl – dostal tým dvakrát na mistrovství Evropy. Výsledky umí vydolovat, byť na úkor pohledného fotbalu. Jenže když přijde samotný hlavní turnaj, v klíčových chvílích jako by mu docházel dech. Možná se dostavuje únava po dlouhém kvalifikačním cyklu. Není to o nervozitě nebo přehnaném respektu – jako vicemistr Evropy z roku 1996 má zkušeností dost a hráčům má co předat. Ale v rozhodujících momentech mu zkrátka trenérské tahy nevycházejí.
Fanoušci si jistě vybaví nezvládnutý zápas s Izraelem na Euru v Gruzii. Češi tehdy drželi postup ve svých rukou, místo toho se proti outsiderovi skupiny stáhli a pasivně čekali na smrt. A ta skutečně přišla. Jednadvacítka se tak do čtvrtfinále neprobojovala – a letos tomu nebylo jinak.
Podobné selhání totiž přišlo i tentokrát. V úvodním utkání hořela pravá strana, kde operovali Štěpán Chaloupek a Matěj Hadaš. Přesto dostali důvěru i ve druhém zápase.
Změnu si možná zasloužil i brankář Lukáš Horníček po nepříliš přesvědčivém výkonu proti Anglii. I když tady musím s trenérem souhlasit – gólman Bragy si druhou šanci za předchozí výkony v jednadvacítce zasloužil. V utkání se Slovinskem ale vychytal čisté konto Jiří Borek. Ano, lidé mohou namítat, že jde o neporovnatelné situace, nebo že po bitvě je každý generál. Avšak čísla hovoří jasně.
Výsledek? Zklamání z vystoupení českého týmu do 21 let je značné. Nepřebije ho ani solidní výkon proti Anglii, snaha o srovnání s Německem ani vítězství nad Slovinskem.
A že by mělo přijít rychlé zlepšení? Spíš ne.
Příchod nového kouče Michala Bílka, který převezme jednadvacítku po trenéru Suchopárkovi, slibuje sice další pragmatický přístup, který nějakým způsobem zabere. Ale zlepšení pohledu na mládežnický fotbal v Česku? To zatím v dohledu není. Rád se budu mýlit, ale obávám se, že velkého úspěchu českého mládežnického fotbalu se v příštích dvou až čtyřech letech nedočkáme.
