Rubriky:

Ostatní

V nebi mě nechtějí, v pekle se mě bojí, tak pořád závodím, říká čtyřiasedmdesátiletý autokrosař Hošek

6. září 2019 08:01 - Praha

Papuče a fajfka? Kdepak jedna z největších legend českého autokrosu čtyřiasedmdesátiletý Jaroslav Hošek pořád závodí a prohání věkově už i svoje vnuky doma i v Evropě. „Autokros, to jsem já," řekl kdysi v nadsázce. Měl pravdu. Letos jede v bugině, samozřejmě vlastní konstrukce, už šestačtyřicátou sezónu. Vyhrál všechno, co se vyhrát dalo, na autokrosových tratích je suverénně nejstarší, na konec kariéry ale zdaleka nepomýšlí.

 

Vlastimil Vacek, Právo

Řekl jste si už někdy: Končím! Nebo tahle sezóna je poslední?

Nikdy! Neumím si představit, že bych skončil a nic nedělal. Pořád mám fofr, a to mě baví. Nemám čas myslet na to, jestli mě něco bolí. Jedu podle svého motta: V nebi mě nechtějí, a v pekle se mě bojí. Tak jsem tady a pořád závodím.

V polovině února vám bude pětasedmdesát. Co na vaše závodění říkají lékaři, vždyť už musíte chodit kvůli řidičáku na pravidelné prohlídky?

Chodím a nemám problém. Jednou mě jeden doktor vyděsil. Dlouho koukal na výsledky EKG a tlaku. A řekl, že to je nenormální. Mně se zhroutil svět. Konec, blesklo mi hlavou. On po chvilce dodal, že je nenormální, jak jsou ty moje výsledky normální. Tím mě vzkřísil (smích).

Neříkejte, že vás vůbec nic nebolí?

Nejraději bych pořád seděl v bugině. První kola se rozjíždím pomaleji, pak to doháním. Jenže ono se jich jede třeba jen osm, já bych vydržel patnáct. Nic mě v ní nebolí. Doma mě sem tam někde píchne. Ale nijak se nehlídám ani nešetřím. Kdybych ovšem měl skládat auto plné pytlů s cementem, to by se mi nechtělo. Ale jen proto, že se blbě nosí.

Autokrosař Jaroslav Hošek

Vlastimil Vacek, Právo

Když jsme spolu před lety hovořili u příležitosti vašich šedesátin a zeptal jsem se na udržování fyzické kondice a životosprávu, řekl jste, že kondici si udržujete neustálou činností a základem životosprávy je plzeňská dvanáctka a knedlo-zelo-vepřo, jak je to po čtrnácti letech?

S tou fyzičkou to platí, zkoušel jsem běhat, ale zjistil jsem, že nejlepší je, nechat tělo tak, jak je zvyklé fungovat. A co se týče životosprávy, zůstalo zelo a vepřo, jak stárnu ubral jsem knedlo, dám si ho jen výjimečně. Nejím omáčky. Maso mám rád, hlavně steaky, dám si i brambory, také jím víc rýži. Plzně si dám dvě, ale už nemusím víno ani tvrdý alkohol. Rána by po nich byla těžká.

Manželka vám neříká, abyste už skončil?

Míla už si zvykla a je ráda, že pořád jezdím. Kdybych seděl doma, a byl ze mne nerudný dědek, co všechno ví a umí nejlíp, na všechno nadává, všechno kritizuje a pořád si stěžuje, asi bychom se pobili (smích). Míla je mi celý život oporou.

Řekl jste, že v nebi vás nechtějí, ale máte svého anděla strážného. Nikdy jste nebyl vážně zraněný. Měl jste vůbec někdy nějakou těžkou havárii?

Kolizí, kdy byla bugina ve vzduchu nebo dokonce koly vzhůru, jsem zažil spoustu, ale jedna byla hodně kuriózní... V Malé Skále jsem skončil po ťuknutí od Chevroletu Pepíka Herolda s buginou v koruně stromů. Kývala se, pode mnou byl prudký sráz. Hodně nepříjemná chvíle. Ze stromu mě i buginu sundali jeřábem. Nejhorší havárii jsem zažil před mnoha lety v Lučenci. Nerad na ni vzpomínám, i když vlastně dopadla pro všechny dobře. Jeden Němec se silným autem mě doslova vystřelil do vzduchu a ven z trati. Neměl jsem šanci cokoliv udělat. Vletěl jsem mezi diváky, několik jich nestačilo utéct.

Masakr...

Nikdo naštěstí nezemřel, ale zranění tam byli. Vyloučili mě, byl jsem za vyvrhele, ale pak se ukázalo, že viníkem kolize byl ten Němec, jehož jméno jsem vymazal z paměti. Za rok se tam jelo znovu a mně se do Lučence nechtělo. Přijel jsem a přišel za mnou pán, který to tenkrát odnesl nejvíc. Ukázal mi malou jizvu a řekl, že ví, jak se to stalo a drží mi palce. To pro mne byla obrovská úleva. Tu nehodu jsem měl dlouho v hlavě. Jinak kotrmelců a ran jsem zažil nespočet. Jsem na ně zvyklý, k autokrosu patří. Naposledy letos v srpnu v Přerově, kde mi urazili kolo.

Autokrosař Jaroslav Hošek stále nepostrádá motivaci

Vlastimil Vacek, Právo

Zpátky na tratě. Který z vašich soupeřů je vám věkově nejblíž?

Jaromír Štětina, ale to je mladej kluk, teprve šedesátník a už také nejezdí všechno. Někdy vidím na závodech v zahraničí chlápky, kteří vypadají starší než já. Lichotivě si říkám, že ještě nejsem nejstarší, jenže pak se dozvím, že to jsou teprve padesátníci.

A co ti opravdoví mladíci. Berou vás?

Berou mě, a to je fajn. Zdravím se i s těmi, co jezdí šestnáctistovky jako junioři, nebo děti z junior bugy. Mezi mladými nemám čas stárnout, nabíjejí mě energií. Není to tak, že by mě vzali na diskotéku, nebo na pivo, ale být mezi nimi je fajn. Neptají se, jaký mám tlak nebo cholesterol, kde mě píchá, s čím jsem byl na operaci... Je to lepší než si s těmi staršími povídat, kde, koho co bolí, kdo umřel... Moc dobře vím, že už tu spousta kluků, s nimiž jsem závodil, není. A z těch dalších občas přijede na nějaký závod třeba Bohouš Křesťan nebo Jindra Kotek, tomu už je čtyřiaosmdesát, pořád je nesmírně vitální. Když začne debata na téma nemocí a umírání, omluvím se nebo spíš vymluvím a jdu raději pryč.

Přijdou si k vám mladí i pro radu?

Čím lepší závodník, tím se chová normálněji a přijde se i zeptat. Takhle už několik let spolupracuji s týmem Jakuba Kubíčka, v sedmnácti letech mistra republiky, pak i Evropy. Ten už ale radit nepotřebuje. Spolupracuji také s Tomášem Gomzjakovem. Ti, kteří by radu potřebovali, nosí nos nahoru, myslí si, jak jsou skvělí, a dělají pořád stejné chyby, bez šance se posunout výš. Já za nimi přeci nepůjdu.

Rozumím dobře, že většina mladých jsou náfukové?

Tak to není, jsou mezi nimi nejen talentovaní, ale i lidský výborní kluci. Před časem mi kdosi škodolibě řekl, že mladí úplně všechno už dělají jen přes mobil... Mám velkou představivost, ale že by přes mobil dělali úplně „všechno" si představit neumím (šibalský úsměv)... My jsme s klukama z mojí generace dřív taky tvrdě bojovali o každý bod. Všichni chtěli za minulého režimu jezdit v reprezentaci a na Západ.

V čem jste byli jiní?

Pomáhali jsme si, byli jsme parta, i když nás na tři místa bylo pět nebo šest. V nejúspěšnějších osmdesátých letech především Lojza a Karel Havlové, Bohouš Křesťan, Jirka Bartoš, Vašek Uher a já, ostatní, pokud jsem na ně zapomněl, mi prominou. Už na to mám právo (úsměv). Dneska mají mladí svůj svět, je jiný, než jaký jsme měli my, když jsme byli v jejich věku. Čas vztahy změnil, oni jsou děti své doby. Je to i víc o penězích. To je ale normální.

Autokrosař Jaroslav Hošek (vlevo) a hlavní mechanik Martin Mařík

Vlastimil Vacek, Právo

Autokros se za téměř půl století také hodně změnil. V čem nejvíc?

To by bylo na hodiny vyprávění. Vezmu to stručně. Technicky je úplně někde jinde. Dneska je motor plný elektroniky, ale i buginy jsou jiné. Také zmizela spousta krásných tratí, přibyly nové. To bláto, kterého máte po závodě plnou pusu, je ale pořád stejné.

Vy si stavíte buginy sám, dokonce je děláte i na zakázku. Držíte prst na tepu doby?

Na všechno musejí být odborníci. Motor jsem dělal jen ten první. Vystřídal jsem hodně značek, Wartburg, Renault, Ladu, Porsche, Tatru, VW, Ford, Audi. Buginu si navrhnu, odborníci řeknou, jestli je reálné, aby všechno spolu fungovalo, pak se podílím na její stavbě. Mám štěstí, že spolupracuji s machry, a skvělými mechaniky. Pro příští sezónu už chystáme nějaká vylepšení. Ani bych neřekl, že stavím na zakázku. Spíš pro ty, kteří věří mojí cestě.

Začínal jste jako motokrosař. Kdy jste se rozhodl pro autokros?

Sledoval jsem ho od počátku sedmdesátých let, kdy se u nás začal jezdit. V roce 1974 jsem měl na motokrosovém závodě ve Chvatěrubech havárii, spadl jsem na hubu a motorka na mne. Závod skončil a já se jel podívat na autokros do Loun. A bylo hotovo. Dostal jsem licenci a mohl jsem jezdit oblasti, pak malý mistrák, tedy český, a nakonec i velký československý. Dostal jsem se do reprezentace a v roce 1979 jako první československý autokrosař jsem skončil v tehdejším Evropském poháru celkově třetí.

Vzpomenete si na úplně první autokrosový závod?

To bylo právě v roce 1974 v Pardubicích, s buginou vlastní konstrukce s tehdy nejdostupnějším motorem wartburg. Učil jsem se od zkušených... Projel jsem si při tréninku trať, pamatuji si, jak mi lítaly nohy na pedálech. Zeptal se tehdy už slavného Jindry Kotka, jak mám jet jednu nepříjemnou zatáčku. „Plnou kládu, vole," řekl mi tehdy. Tak jsem to zkusil a projel nějaké keříky... Nakonec jsem skončil druhý. V tom roce jsem pak vyhrál i nějaké závody, první ve Šluknově. A pak další a další, v malém i velkém domácím mistráku, později jsem vyhrával i v Evropě.

Kdy jste poprvé dobyl Evropu?

První kontinentální závod jsem vyhrál v roce 1977 v Poříčí nad Sázavou, tehdy se poprvé jel v Československu mezinárodní závod, ale nebylo to mistrovství Evropy. V tom jsem vyhrál první závod v Nové Pace v roce 1985. Celkem jich bylo sedmatřicet, ve statistikách jich mám 36, ale já si počítám i výhru v Rusku, i když byl závod později anulován. Na trati jsem byl ale první. Poslední triumf byl v roce 2010 v Maggioře, to mi bylo pětašedesát let, doma pak v Nové Pace o tři roky později. Jsem nejstarší vítěz v evropském i českém šampionátu.

Kolik jste vlastně odjel závodů?

To už nikdo nespočítá, sám to nevím. Ale vezměte si, že kromě domácího a evropského šampionátu to jsou i závody Středoevropské zóny, volné závody, dříve také Pohár míru a přátelství, setkání mistrů... Řekněme v průměru ročně dvacet, někdy jich bylo víc, v některých letech o něco méně. Když to vynásobíte sezónami, jsme kolem devíti stovek... V závodech mistrovství Evropy jsem chyběl za víc než čtyřicet let, co ho jezdím, jen třikrát. Jednou v Košicích kvůli motoru, a dvakrát, loni a letos, ve francouzském Saint Giorgiu, to je trať, která mi absolutně nesedí, jsou to ztráta času a vyhozené peníze. To je výjimka. Jinak platí, že když máte rádi závodění, máte rádi každou trať, akorát některou víc a jinou míň.

Zkuste vybrat váš největší závod kariéry?

To je těžké. Každý, který jsem vyhrál. A spojené jsou s tím i tratě. Moc rád vzpomínám na francouzské Faleyras, tam byla výborná a hodně rychlá trať. Už se ale léta nejezdí. U nás doma mám rád prakticky všechny, nejvíc asi Poříčí nad Sázavou.

Může vás za ty roky v autokrosu ještě něco překvapit?

Na trati asi ne, ale život kolem závodů přináší spoustu krásných příhod, většinou veselých, které vám pomáhají i zkousnout, když se nedaří nebo něco nefunguje.

Vyberte nějakou...

Váže se k Poříčí. Letos tam za mnou přišla paní, řekněme v nejlepších letech, a jestli bych se jí mohl podepsat. Manžel jí prý řekl, že jí už se nikdo nepodepíše ani na plakát. Samozřejmě, povídám. Ona ale jestli prý na prso... Na vteřinu jsem oněměl... Ale proč ne... Podepsal jsem se na jedno Hošek a ona, že manžel bude koukat. Tak jsem ji na to druhé napsal Jarda, aby nevěřící manžel koukal ještě víc (smích).

Vaše bugina byla vždycky modrá, několik desetiletí s logem paní Poldi. Jak nesete smutný konec slavné firmy?

Jsem Kladeňák, takže hodně těžce. Dělali tam děda i táta, já měl v Poldovce vždycky zázemí. Aby mi tam finančně pomohli jako reprezentantovi značky, zařadili mě do jedné kategorie s tehdy vynikajícími hokejisty. Mám na bugině ještě Strojírny Poldi, ale už jen s malou hlavou. Při tom to bylo krásné logo. Je mi to líto, stejně jako slavné značky a lidí, kteří v ní nechali kus života.

Jak se za toho skoro půl století v bugině změnil Jaroslav Hošek?

Když kouknu do zrcadla, je to hrůza. Bujará černá kštice je dávno pryč, z té šedivé ubývá vlasů... Ale jinak jsem pořád stejný. Nerudný dědek ze mne nikdy nebude. U mne platí rčení: Když si najdete životní lásku, nejlepší je brzy s ní začít a pozdě skončit...

Vizitka legendy
Narozen: 17. 2. 1945
MISTROVSTVÍ EVROPY: 1. - 1x (2001), 2. - 5x (1982, 1990, 1999, 2002, 2003), 3. - 11x (1979, 1987, 1989, 1992, 1995, 2000, 2004, 2005, 2006, 2007). Odjeté závody ME: 356, 1. - 37x, 2. - 24x, 3. - 32x. Poslední vítězství: 2010 v Maggioře.
ME DRUŽSTEV: 1. - 2x (1987, 1990), 2. - 3x (1989, 1992, 1993).
POHÁR MÍRU A PŘÁTELSTVÍ: 1. - 2x (1985, 1986).
MISTROVSTVÍ REPUBLIKY: 1. - 5x (1977, 1978, 1989, 1991, 2001), 2. - 11x (1990, 1992, 1993, 1995, 1997, 2000, 2002, 2003, 2004, 2005, 2007), 3. - 5x (1986, 1994, 2009, 2013, 2014). Odjeté závody v domácím mistrovství: 349, 1. - 26x.
ZLATÝ VOLANT: 6x (1982, 1989, 1991, 1995, 2001, 2003). V roce 2004 dostal Cenu Zdeňka Vojtěcha za celoživotní přínos českému motoristickému sportu.
Karel Felt, Sport.cz, Právo

Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní