Článek
Strmý vzestup vytrvalkyně z Velkých Losin se ale zřejmě dočasně zastaví. „Doběhám do podzimu a pak asi na chvilku odejdu, přemýšlíme o rodině. Běh mě malinko ničí, spíš se teď těším na rodinný život,“ přiznává zanedlouho třicetiletá Kriegelová.
Běh se stal pravidelnou součástí jejího života na jaře roku 2010. „Přišla jsem domů, zapnula zprávy, vyvenčila psa a říkala si, že to je teda výborný život takhle až do důchodu… A tak jsem si chtěla najít dalšího koníčka,“ vysvětluje.
Systém přišel s trenérem
Dalšího k tancování, její vášní je totiž flamenco. Obě hobby se jí daří skloubit. „S holkama dřeme každý čtvrtek, trénujeme na vystoupení. A v pátek mám od běhání volno, protože to mě vždycky bolí nohy,“ popisuje Kriegelová svůj režim.
Poté, co ji přípravu řídí kouč Petr Donner, je únavy ještě víc. „Trenér mi nic neodpustí,“ přiznává. Ještě nedávno byla totiž systematickou přípravou téměř netknutá. „Když se mi chtělo, běžela jsem šest kilometrů, když se mi chtělo víc, tak třeba šestadvacet. Ale nemělo to žádný řád,“ říká.
Ten přišel až s trenérem. „Musela jsem si nechat vysvětlit, co je fartlek, že RRR v rozpisu tréninku znamená rozklusat, rozcvičit a rovinky. Začátky byla komické,“ připouští.
Doufala ve třetí místo
Ale vyplatilo se, Kriegelová v Praze za sebou nechala i majitelku čtyř desítek domácích titulů Petru Kamínkovou. „Ona byla favoritkou, já spíš doufala ve třetí místo, čekala jsem, že nás předběhne ještě Šárka Macháčková, ale té prý během závodu nebylo dobře,“ říkala šťastná, ale unavená mistryně.
„Dneska jsem to vydřela, do tak hluboké únavy jsem nikdy při závodě nešla. Když jsem běžela na podzim v Mnichově 2:50, tak jsem byla po doběhu čerstvá, teď jsem fakt utahaná,“ přiznávala, že ani fyzicky náročné flamenco člověka zdaleka tak nezničí.
„Po tanci si klidně můžu zajít na sklenku vína, teď to vypadá na vanu. Budu tam dlouho a pak mě bude muset přítel vytáhnout,“ dodala s úsměvem.
