Hlavní obsah

Vyměkli jsme, ale možná ještě nejsme ztraceni, říká autor bestsellerů

Praha

Hned na obálce opusu „o běžecké vášni a utrpení“ se dozvíte, že v odborných kruzích patří mezi tři nejlepší knihy o běhání vůbec. Portrét jedné z nejdrsnějších disciplín svého druhu je sondou nejen do její historie, ale přímo do její podstaty. Co lidi vede k tomu, že se v mlze, dešti a vichru vydávají na kopce uprostřed ničeho? Jak dokážou skloubit masochistický přístup s touhou své dobrodružství také přežít? Hledali jsme odpovědi přímo s autorem Richardem Askwithem.

Foto: Profimedia.cz

O klasických stezkách si může fell runner většinou nechat jen zdát.

Článek

Jak vznikl název vaší knihy, která v češtině vyšla jako první – Stopy v oblacích (v originále Feet in the Clouds)?

Je to vlastně drobně upravená ustálená vazba head in the clouds, s hlavou v oblacích, což znamená být snílkem, mít plnou hlavu snů, no a když běháte po horách, tak máte často doslova jak hlavu, tak nohy v oblacích, mracích, ale zároveň se tam dobře sní.

Sám jste také běžcem. To určitě ovlivnilo vaše celkové směřování nejen v oblasti literatury.

Hm, ano, jsem nepříliš dobrým běžcem. Už neběhám tak rychle, jak jsem běhával. Seriózně běhat jsem začal asi někdy kolem svého dvacátého roku, takže můžu běhat nějakých třicet pětatřicet let.

Tak to na svůj věk vypadáte velmi dobře!

No, to je právě ve světě běhu špatné znamení. Protože jenom když olympijskému šampionovi říkají: Vypadáš fakt špatně, skoro jako bys měl za chvíli umřít, tak to znamená, že se tvrdě připravoval, trénoval, dal do toho všechno. (smích)

Je vidět, že nebýt olympijským šampionem má také určité výhody. Jak jste na tom například s městskými běhy, maratony?

V životě jsem běžel jen jeden maraton, někdy kolem čtyřicítky. Bylo to asi za 3 hodiny a 15 minut. Nikdy jsem moc neběhal po silnici, a čím jsem starší, tím ještě méně to dělám.

Teď teprve pořádně chápu, proč se vám tak zalíbil fell running (přespolní běh v horách, často mimo jakékoli cesty; specialita britského severu – pozn. red.). Můžete nám přiblížit tento fenomén? Jak to, že jej najdeme jen v Británii?

V mnoha zemích najdete běhání v horách, mountain running, ve vyšších nadmořských výškách. Tam jde ale především o běh po vyšlapaných, nějakým způsobem upravených cestách. Na úpatí hor bývají lesy nebo dokonce pralesy, takže je logické, že se pohybujete po cestách, protože jinudy by to zkrátka nešlo. U nás jsou kopce trochu nižší, nemáme moc lesů, zato máme hodně kamenů, balvanů, trávy, bahna a suťových polí. A na nás pak je nalézat si své vlastní cesty skrz tyto překážky. Třeba v Alpách najdete stezky, které vedou klidně i přes několik států, u nás by taková stezka vlastně neměla kam vést.

Myslím, že závody v takovém dobrodružném duchu jsou nyní na vzestupu. Vnímáte to také tak?

Myslím si, že tak posledních deset patnáct let můžeme pozorovat růst zájmu o ty takzvané dobrodružné závody. Lidé cestují mnoho hodin letadlem, aby se mohli účastnit něčeho v Alpách, v Himalájích, snad každá země má dnes svůj „survival race". Myslím, že hodně lidí dnes inklinuje k něčemu náročnějšímu, než je běh samotný. Když bychom se podívali řekněme do 90. let, tam se většina běžců pohybovala na silnici nebo atletickém ovále. A jen velmi málo běžců v tradičních horských malých komunitách někde na severu, ve Skotsku, Walesu běhala po kopcích. U nich to byla tradice. Tradice hodně odlišná od čehokoli jiného.

A jak vznikla ta myšlenka řítit se mnoho hodin mezi balvany z kopce do kopce bez ohledu na možná nebo i zcela reálná zranění?

Vyvíjelo se to jednak z potřeby pohybovat se po horách kvůli chovu ovcí, ale jednak byla země vlastněna hrstkou aristokratů, kteří měli své hajné starající se o zvířenu, ale také lovící zvěř. Někdy na přelomu 18. a 19. století přišlo mezi aristokraty do obliby vyrážet na túry. K tomu samozřejmě potřebovali průvodce, kteří jim byli všelijak nápomocni a kteří je dovedli na vrchol nějaké hory. Aristokrati byli docela soutěživí, rádi sázeli, tak uspořádali první závody, aby se ukázalo, kdo má nejrychlejšího, nejlepšího horského vůdce. Něco podobného se vyvinulo ve Francii někde v Pyrenejích, kde se v jednom městečku živili muži jako ledaři. Z vysoké hory nad městem snášeli led do údolí. A samozřejmě museli běžet rychle dolů, aby led donesli do sklepů dříve, než se roztopí.

Vycítil jsem z vaší knihy dobře, že staré časy byly více o zážitcích, pocitech, emocích při běhání v horách, zatímco dnes se s námi otáčí svět založený na věcech?

Ano, v zásadě je to tak. Dnes je pro běžce velice jednoduché být zatažen do víru konzumu. Obchodníci se vám snaží prodat vybavení, které je přinejmenším nesmyslně drahé. Musíte mít stejné tričko, v jakém Mo Farah vyhrál nějaké mistrovství. Speciální jídlo, speciální pití, speciální boty stojící stovky liber. Začíná se usazovat takové to pojetí, že dobrým běžcem můžete být až v okamžiku, kdy jste za to své běhání utratili dost peněz. A to je něco, co je v přímém rozporu s pojetím předchozí generace dvou. Fell running byl hodně jednoduchý. Když jste měli štěstí, měli jste na to boty. Spousta fell runnerů běhala naboso, protože měli všeho všudy jedny boty a ty si nechtěli zničit.

Takže jsme už příliš zmlsaní a změkčilí?

Ano, běžci bývali tvrdší. I já když jsem v 90. letech pobíhal po horách, měl jsem speciální boty, nepromokavé oblečení pro případ zvratu počasí, fungující kompas, mapu v nepromokavém pouzdře, dobře padnoucí trailový batoh... V 50. či 60. letech nic takového neměli. Prostě se nebáli moknout, mrznout nebo se ztratit. A přežili, protože na to prostě měli schopnosti. Dnešní obliba podobných běhů je možná prostý lidský hlad po silných zážitcích, po vzpomínkách, kdy lidé, běžci byli drsní. Hlad vyplívající ze správného přesvědčení, že i když jste úplně obyčejný člověk, můžete čelit neobyčejným výzvám. Možná to má něco společného s tím, že pro dnešní lidi je ten běžný svět vlastně jednoduchý, všeho lze dosáhnout relativně snadno.

V Čechách se připravuje vaše už třetí kniha Running Free. Co od ní lze očekávat? Je to ještě hlubší sonda do reality dnešního světa běhu?

Kniha má podtitul Běžcova cesta zpět k přírodě. Je to hodně osobní kniha pojednávající o přeměně městského běžce koncentrovaného na výkony, rychlosti, časy ve stárnoucího běžce žijícího na venkově, běhajícího po polních cestách a zjišťujícího, že při běhu se lze kochat pohledy kolem sebe.

Když jsem byl mladý, zaznamenával jsem si všechno, co šlo a téměř vědecky tyhle data zpracovával. Zapisoval jsem si úplně všechno, stanovoval si denní i týdenní cíle a velmi na nich lpěl. To je určitě dobře, na tom není nic špatného. Jak stárnete, začíná se ale úhel vašeho pohledu měnit. Už se nedíváte tolik po výkonech jako spíše po zážitcích, zkušenostech a vyplývajícím nadšení, které vám běh přináší.

Vstupuje v horách do hry také přátelství mezi běžci?

Váš Zátopek rád navazoval přátelství na závodech. (R. Askwith napsal rovněž knihu o Zátopkovi, která vyšla už také v češtině; její recenzi pro vás připravujeme – pozn. red.) On říkal, že vlastně jenom ten, kdo je třeba na těch olympijských hrách, může skutečně pochopit, co tam běžec opravdu prožívá. Rád se dělil o zkušenosti. To je stejné jako s mojí ženou. (smích) Ta taky vůbec nerozumí tomu, proč mám rád honění se po kopcích. Ale ostatní fell runneři tomu rozumí velmi dobře. Vystavujeme se stejným nebezpečím, stejným nástrahám. Všichni víme, že každý z nás závisí na těch ostatních. Když se něco nepovede, každý z nás potřebuje pomoc těch druhých. To mezi námi utváří zvláštní pouta.

Joss Naylor, naše ikona, byl něco jako Emil Zátopek fell runningu. Běžecký superčlověk, běžecká bestie na jedné straně, na straně druhé velice přátelská, vřelá lidská bytost. Bytost dosahující splnění svých největších snů, i když se překážky zdály nekonečné a nepřekonatelné.

Reklama