Biatlonový talent dorostl v olympijskou naději. Nebudu vyjukaná jako v Soči, věří

Zážitek byl už jen to, že jsem tam startovala, pak samozřejmě štafeta, kdy Verča Vítková dojížděla čtvrtá do cíle, a nakonec z toho byl bronz. Prožívala jsem všechny naše biatlonové medaile od té první Jardy Soukup, to byly nejsilnější okamžiky.

Už jsem si na ty větší závody zvykla, i když olympiáda je pořád něco jiného než Světový pohár i mistrovství světa. Snad už nebudu tak vyjukaná, jako když jsme jela na olympiádu hned po čtyřech svěťácích, nervy bych měla zpracovat líp.

Postupně jsem pocítila, že můžu bojovat i se špičkou. Samotnou mě překvapilo, že se mi od začátku tak dařilo, hodně mě to nabudilo. Ale teď přes léto jsem měla problémy s ramenem a tréninkový deficit, tak jsem nevěděla, jestli se na minulou zimu povede navázat.

Lidi mě docela znali už po štafetách (zisk malého glóbu v sezóně 2014/2015), ale teď se to umocnilo, ta změna byla znát.

Hodně, ona je takový perfekcionista.

Já právě taková nejsem. Ale jak jsem s Verčou, něco si z ní beru, protože ona ke všemu přistupuje snad na 150 procent.

Ten musíme mít všichni, jinak by nás to semlelo, byli bychom neustále svázaní a ve stresu.

To ale není přezdívka, nikdo mi tak neřekne. Spíš to jednou někdo zmínil, mně to přijde trochu infantilní, doufám, že mi tak nikdo říkat nebude. Mně říkají Evík, vědí, že se usmívám, ale kdyby mi řekli Sluníčko, tak na ně hodím takový pohled, že si to honem rychle rozmyslí. (směje se) Takže spíš si mě s tím dobírají…

Taky mě někdy něco semele. Třeba na mistrovství světa, když se nepovedla smíšená štafeta a picla jsem tam dvě kola, což se mi v životě nestalo… Z toho jsem se trochu oklepávala, i když člověk ví, že nejde o život.

Je to daleko větší tlak. Když závod pokazíte jen sobě, můžete pokrčit rameny, ale když jsou tam další tři lidi, zamrzí to.

Nemyslím, že bych byla typ, který neřeší, co se kolem něj děje, nebo byla flink. Snažím se držet si nadhled nebo si věci moc nepřipouštět, protože pak by mě to jen semlelo. Tenhle přístup je podle mě lepší ve sportu i v životě.

Na to teď vůbec není čas, akorát jsem si udělala řidičák na motorku, tak jsme jezdili na chopperu s taťkou nebo přítelem. Spíš se snažím dokončit diplomovou práci, což je dost náročné, když člověk je po tréninku unavený a šel by hned spát. Tahle náplň mě provází celou zimu.

Ale člověk řeší zase něco jiného, musí namáhat hlavu a úplně nezakrní. Musím práci odevzdat do jara, už mi chybí jen státnice a diplomka.

Studuju jednooborové učitelství, kde jsem si vybrala tělocvik. Chtěla jsme mít nějaké pedagogické minimum, abych se jednou mohla vrhnout ke školství. Kdybych pokračovala na SEBS (speciální edukace bezpečnostních složek), nevím, jestli bych to zvládla. U učitelství tělocviku tolik lítat nemusím, tam to bylo fyzicky náročnější, hrozilo i zranění.

Jsou tam základy juda, zápasu, aikida, karate, úpolové sporty… Mě by školství lákalo, časem bych si chtěla udělat další aprobaci, jen tělocvik by byl málo. Přemýšlela jsem nad zeměpisem, na matematiku úplně nadaná nejsem…

Samozřejmě to neuzavírám, jen jsem chtěla mít další možnost, abych se neupínala na jednu věc, a kdyby ta nevyšla, tak bych neměla co dělat. Sportovní život není nekonečný a já vždycky chtěla dělat pořádek, jsem takový moralista. (úsměv)

To jo, určitě bych chtěla být v pohybu. Nevím, jestli jsem typ, který by dokázal jen sedět na zadku v kanceláři.

To si nejsem jistá, jestli bych chtěla dělat. Trenéři jsou hodně rozcestovalí a já bych chtěla spíš rodinu, až přestanu závodit. Trenérství je podle mě spíš pro chlapy, mě by bavila akorát práce s dětmi.

Já se mám ráda, jsem ráda, že jsem zdravá… Jezdím spíš na chopperu, to je vyhlídková jízda. A při závodech? Minulou zimu jsem spadla v Pokljuce, z toho jsem měla pak respekt, pak si rozmyslíte, jestli riskovat, že spadnete a budete úplně vzadu.