Podíval se na manželku a oběma vyhrkly slzy. Hodné děcko z Dagestánu si v Česku splnilo sen

To si pamatuju úplně přesně. Před Riem na kvalifikaci v Srbsku. Porazil jsem mistra Evropy, vicemistra světa a potřeboval jsem ještě zdolat Bulhara, nad kterým jsem pokaždé předtím vyhrál. Asi 40 sekund před koncem jsem vedl na body, on byl na zádech, stačilo mi ho tam udržet. On mě z mé výhodnější pozice přetočil na záda, což se mi předtím nikdy nestalo, a byl konec… To jsem byl psychicky zlomený.

Už jsem se na té olympiádě viděl, strašně mě to srazilo. Nechtělo se mi pokračovat, až jsem si pak řekl, že to zkusím o váhu výš, do 97 kilogramů. Trenéři mi to spíš rozmlouvali, že tam bude menší šance, ale já se těšil, že budu mít psychickou pohodu, když nebudu shazovat, a řekl si, že olympiádu vybojuju v této váze.

Ne, vždycky jsem pod váhou. Jsem v té kategorii snad nejlehčí závodník na světě, mám zhruba stejně, jako když jsem zápasil v kategorii do 84 kg, kdy jsem shazoval i deset kilo. Jsem totiž vybíravý, nejím vepřové, smažené, tučná jídla… Žena mi vyváří super obědy i večeře, ale jíme zdravě, k tomu dvakrát denně trénuju, tak ta váha ani nejde nahoru.

Tehdy tam ještě nebyla rozšířená televize, internet už vůbec, ale o Česku se v Dagestánu vždycky mluvilo krásně. A maminka měla sen se sem dostat. Když mi byly asi čtyři roky, s pomocí babičky a strýce, kteří tu žili, se nám povedlo se sem dostat.

Byly strašně těžké. Mamka neuměla řeč, ani jí tu neuznali diplom, neměli jsme tu kamarády. Pomohli nám právě babička se strýcem, kteří občas jezdili do Dagestánu a zpátky.

Zápasník Omarov postupem na olympiádu rozbrečel trenéra. Slzy by u něj chtěl vidět i v Tokiu

Sport.cz, Lenka Bartáková, <a href="http://www.sport.cz/">Sport.cz</a>

Až později, babička mě vzala s sebou, když mi bylo jedenáct. Pořád tam mám tety, sestřenice, nevlastní sestry i otce. I když s ním se tolik nestýkám, vždycky se za ním zastavím. Stále bydlí ve stejné vesnici a domě, má teď tři dcery, tak jsem pořád jeho jediný syn.

Bohužel ano, nevím, kdy se tam zase dostanu. Ale vracím se do Dagestánu rád, vzal jsem tam i svého tchána a strašně se mu tam líbilo. Vždycky jsem mu popisoval, jak je to krásná země, moře, příroda, ale on to bral, že je jasné, že ji chválím, když jsem odtamtud. Ale pak viděl Dagestán na vlastní oči a byl mile překvapený i tou mentalitou. Říkal, že lidé se chovají jinak než u nás, i když třeba mají málo, jsou ochotni se rozdělit, jsou strašně vstřícní.

Chtěl jsem dělat něco, kde můžu s někým poměřit síly, dostat ze sebe maximum. Na boxu jsem jako žáček musel hodinu bouchat do pytle, pak jsme stínovali, to mě nebavilo. Já se chtěl prát a oni mi vysvětlovali, že děti ještě tolik sparing nedělají. Na karate to bylo podobné, ale pak jsem přišel na zápas a tam už jsme se jako děti rubali, dokud ten druhý mohl. Tak jsem si říkal, že to je přesně ten sport, co chci dělat… (úsměv)

Já byl jako děcko strašně hodný! Spíš jsem se zastával slabších, nikdy jsem rvačky nezačínal, tak to mám doteď. Byl jsem vyspělejší a ve třídě většinou nejsilnější, tak jsem ani neměl potřebu se poměřovat s ostatními. Vybil jsem se na trénincích.

Dám příklad. V Rusku si kluci kolikrát lámou uši, protože zápasníci mají takové napuchlé karfioly, aby mohli říkat, že zápasí, a byli pro ostatní za borce. Takže tam opravdu nemusím vysvětlovat, co je zápas, vědí to i holky, starší lidé. Tady pravidla znají jen zasvěcení, lidé ho zaměňují třeba s tím hraným wrestlingem. I proto musíme jezdit za kvalitní konkurencí do ciziny, tady se čtyřicet lidí v každé váze na tréninku jako v Rusku nesejde.

Rozhodně, kvůli olympiádě jde všechno stranou. Takový plán byl, ale ještě jsme ani nedomluvili konkrétní zápas, pro mě byl pořád hlavní sen olympiáda, a ještě větší sen tam získat medaili. Ale MMA se mi líbí, mám tam spoustu kamarádů, na nichž obdivuju, jak tím sportem dokáží žít, a já mám takové srdcaře moc rád.

Udělali mi velké překvapení. Na letišti mi teď nachystali transparent „Tokio 2021, Vítej doma, bojovníku“. Jenom jsme se na sebe v té letištní hale s manželkou podívali a vyhrkly nám slzy, ani jsme si nemuseli nic říct, to byl krásný zážitek. Prožívá to se mnou od první kvalifikace, často mi před zápasy volá, že koukala na soupeře, na co si mám dát pozor. A je pravda, že už jsem si kolikrát říkal, že měla pravdu… (úsměv) Dceři je jedenáct, i ta to prožívá strašně. Pláče, když prohraju, je dojatá, když vyhraju. Malému je rok a čtyři měsíce, ten to ještě tolik nechápe, ale pořád se chce prát a když mě vidí v televizi, hned říká: Táta!

 Sledujte Sport.cz také na Instagramu>>>