Článek
V olympijském speciálu podcastu Četkast, který ČTK připravuje v rámci nové fotografické výstavy Olympijské okamžiky, se vrátil k počátkům své kariéry, například ke svému prvnímu utkání v Lucerně rok po ukončení války. "Samotný příjezd do Prahy byl pro mě něco víc. Praha je velkoměsto a přijít do Lucerny před 3500 lidí, to bylo impozantní. Jedním slovem - byl jsem vyvalený," řekl rodák z vesnice Kubrá, která je dnes součástí Trenčína.
Dodnes jej mrzí, že se z nepochopitelných důvodů nemohl podívat už na olympiádu v Londýně v roce 1948. Pár měsíců po komunistickém převratu místo něj odletěl stranický funkcionář. O čtyři roky později sehrál důležitou roli v tom, že Zachara do Helsinek odjel, olympijský vítěz z Londýna Julius Torma.
"Julo mě přitáhl do Baťovan, což je dnešní Partizánske. Vždycky jsem snil o Baťově škole práce, líbily se mi ty uniformy, ta jednotnost," řekl Zachara. Zkoušky se mu podařilo udělat, ale pocházel z natolik skromných poměrů, že na život v Baťovanech neměl ani dostatek slušného oblečení. "Přes léto jsem běhal jenom v trenýrkách," vzpomínal s úsměvem. Když se ale ukázalo, že má "zaděláno" na slušnou sportovní kariéru, mohl v Baťovanech zůstat a trénovat pod vedením Julia Tormy.
V Helsinkách získala československá výprava sedm zlatých, Zachara byl na těchto hrách mezi olympijskými vítězi jediný Slovák. "Nikdo mi nevěřil, protože moje postava vypadala tak, že když jsem se vysvlékl, jako kdybych odešel," žertoval Zachara. Ve sportu podle něj nerozhoduje jen váha, ale i myšlení. "Mně nic jiného nezbývalo než rozmýšlet, odskočit a rychle trefit. Způsob mého boje byl technický, na úder jsem se spoléhat nemohl," podotkl olympijský vítěz váhové kategorie do 57 kilogramů.
Olympijské klání se odehrávalo v kulisách studené války. "Rozdělení bylo, ale sportovci se stejně na kolbištích scházeli. Ta nenávist, která byla ve vzduchu, mezi sportovci neexistovala," uvedl.
Současný box není podle Zachary tolik technický jako dříve. Jako možný důvod vidí vyostřenější vztahy mezi lidmi obecně. A přestože i v dubnickém klubu trénují ženy, box v jejich podání se Zacharovi příliš nezamlouvá. "Ženy vždycky vidím, viděl jsem a vždy v nich budu vidět mateřství. Nejde mi to do hlavy. Chápu, když je atletka, házenkářka, všechny druhy pohybu, ale aby dostávala do nosu...," poznamenal.
Přesto celý život tvrdí, že si vybral ten nejjemnější sport. "Protože ten jediný se dělá v rukavičkách. A to, co se dělá v rukavičkách, je, jak se říká, jemnota. I když ty naše jsou trošku větší," řekl boxerský veterán. V boxu prý nikdy neviděl to, co v něm chtějí vidět diváci, tedy pokoření soupeře, jeho poslání k zemi. "Vždy to byl pro mě sport," uvedl Zachara.
V Helsinkách v památném finiši již zvítězil.
Na olympiádu se podíval ještě v roce 1956, kdy se v Melbourne dostal do čtvrtfinále. I na ní byl s Danou a Emilem Zátopkovými, společně absolvovali i měsíční cestu domů, kdy Čechoslováci putovali společně se Sověty lodí do Vladivostoku, poté transsibiřskou magistrálou do Moskvy, odkud teprve letěli do Prahy.
Bývalý slovenský boxer Ján Zachara na snímku pořízeném 11. června 2021 v boxerském klubu v Dubnici nad Váhom.
"Byli to zlatí lidé, prostí, nenamyšlení, bavili se s každým," řekl o jednom z nejslavnějších manželských párů olympijské historie. Rád vzpomíná na to, jak se kolem Zátopkových během volných večerů na olympiádě soustředila společnost. "Leželi jsme na trávě, oni vyprávěli své příběhy, byli, jak se říká, ukecaní, velmi rádi zpívali," vyprávěl Zachara, který v roce 2002 doprovázel Danu Zátopkovou ve švýcarském Lausanne při odhalení sochy Emila Zátopka u Olympijského muzea.
