Hlavní obsah

Jaroš a spol. prožili v Karákorámu vrcholovou euforii i smutek nad ztrátou kamaráda

PRAHA

Churchillovské heslo „krev, pot a slzy“ naplnili beze zbytku. Čeští horolezci Radek Jaroš a Libor Uher v pákistánském Karákorámu úspěšně vystoupili na dva osmitisícové vrcholy, při působení na Gasherbrumu I (8068 m) a II (8035 m) si ale hrábli na dno. Pro Jaroše znamenala poslední expedice desátý a jedenáctý zářez do čtrnáctidílné mozaiky nejvyšších vrcholů světa.

Foto: archiv expedice Double Gasherbrum 2010

Radost na vrcholu Gasherbrumu I. Libor Uher (druhý zleva) a radek Jaroš spolu se zahraničními horolezci.

Článek
Fotogalerie

Dobrodruhovi z Nového Města na Moravě zbývají ke vstupu do elitního klubu horolezců, kteří zdolali všechny vrcholy nad osm tisíc metrů bez použití kyslíku, tři mety: himálajští obři Annapurna (8091 m) a Lhoce (8516 m) a ikona Karákorámu K2 (8611 m). Šestačtyřicetiletý Jaroš nicméně po členství v prestižní společnosti neprahne za každou cenu. „Kdyby bylo po mém, tak bych si dal rok pohov,“ pousmál se na úterní tiskové konferenci při vzpomínce na martyrium uplynulých týdnů.

Jedenáctou a čtrnáctou nejvyšší horu světa zdolali Jaroš s Uhrem v rozmezí pouhých deseti dnů. Ještě s Američanem Martinem byli jediní v letošní sezóně, komu se tenhle kousek podařil. Jenže selanka to v žádném případě nebyla, což dokládá příběh třetího Čecha Petra Maška, který neměl po úspěšném výstupu na Gasherbrum II dostatek sil a na „jedničce“ se rozhodl v prvním postupovém táboře pro sestup.

Jaroš plánuje Nepál

Čerstvě napadaný sníh a nepříznivá předpověď počasí udělaly z finálního výstupu na Gasherbrum I hodně riskantní podnik. Když Mašek prohlásil, že dál nejde, zůstal na vážkách i Uher. Už na Gasherbrumu II se necítil ideálně a najednou se musel rozhodnout. „Zní to pateticky, ale slíbil jsem mu churchillovské ‚krev, pot a slzy‘. Přesvědčoval jsem ho, že se třeba stane zázrak,“ odhalil Jaroš interní komunikaci v týmu. „Vlál jsem za Radkem jako prapor, ale nakonec se výstup zdařil. Bylo to sunutí po metru, ale dokud se člověk pohybuje, má šanci dojít,“ poznamenal Uher, jehož trápení způsobil úbytek vitální kapacity plic po vážném úraze ve Vysokých Tatrách.

Na vrcholu Gasherbrumu I nakonec stálo pět horolezců. Uher si vychutnal opojný pocit na osmitisícovce potřetí, Jaroš načal druhou desítku. A ještě v základním táboře začal spřádat další plány. Jak ale naznačil, chvátat do elitního klubu nehodlá. „S jedním Američanem jsme naťukli možnost jít na Annapurnu novým směrem. Další Američan chystá na rok 2013 výstup na K2 od severozápadu. Příští rok bych každopádně rád do Nepálu, proti Pákistánu je tam příjemnější atmosféra. Vše je otázka sponzorů, ale také výběru spolulezců. I když třeba na Lhoce bych mohl klidně sám, postup je až do třetího tábora shodný s cestou na Everest a tam bude lidí dost a dost,“ připomněl nejpřitažlivější bod v Himálajích, na nějž šplhají davy.

Smutná tečka

Čeští dobrodruzi ukončili své působení v základním táboře pod Gasherbrumy 1. srpna, kdy rozdělili náklad mezi dvacítku objednaných nosičů. Ti se vydali na 130 kilometrů dlouhý pochod do civilizace klasickou cestou přes ledovec Baltoro. Jaroš a spol. se rozhodli čtyřdenní pochod zkrátit na dva a půl dne překonáním sedla Gondogoro-la a spolu s nimi vyrazil na cestu ještě jeden Američan, pákistánský kuchař české expedice a jeho pomocník.

Snaha o záchranu pákistánského pomocníka pod sedlem Gondogoro-la.foto: archiv expedice Double Gasherbrum 2010

Sedlo ve výšce 5700 nemělo znamenat pro nikoho z výpravy, která po dlouhé týdny neklesla pod pět tisíc metrů, žádný problém. Jenže dvaadvacetiletý pomocník kuchaře Husein začal asi sto metrů pod sedlem kolabovat.

„Nebylo cesty zpět. Na zádech jsme ho vynesli do sedla a snažili jsme se satelitním telefonem přivolat vrtulník. Bylo nám ale řečeno, že není dostupný. Začali jsme tedy Huseina transportovat těžkým terénem níž. Sníh byl zmrzlý, naštěstí byla na cestě fixní lana. Byl na tom ale stále hůř. Sestoupili jsme až do výšky 4700 metrů. Sto metrů od tábora pod Lailapeakem s hrůzou zjišťujeme, že Husein nemá puls, nedýchá a nos i ústa má plné zpěněné tekutiny. Dvaadvacetiletý chlapec je bohužel mrtvý,“ popsal Uher tragický okamžik, který zasáhl všechny účastníky jinak úspěšné expedice.

„Mysleli jsme, že je vyčerpaný, den předtím jsme šli dlouho. Ani ve snu nás nenapadlo, že má výškovou nemoc. Byl s námi celou dobu v základním táboře, navíc touto cestou šel už potřetí. Je to hrozné. Husein byl kámoš, s kterým jsme toho hodně prožili,“ podotkl tichým hlasem Jaroš. „Poprvé v životě jsem viděl, jak si hory během sedmi hodin vzaly mladý život. Nedokázali jsme tomu zabránit, ač jsme dělali, co jsme uměli. Je to velká tragédie a černá skvrna na naší jinak úspěšné expedici,“ dodal Uher.

Reklama

Související témata: