Jestli nám kouč nadává? Nevíme, usmívá se volejbalistka Kossányiová

V závěru semifinále s Argentinou jsme blokovala soupeřku u pravého kůlu, což je pro mne méně obvyklé postavení. Dopadla jsem jí na nohu a kotník se zvrtnul. Hned jsem věděla, že je to špatné.

Doufala jsem, že v kotníku nic zlomeného není. Spíš jsem se obávala, jaké to bude v peruánské nemocnici, kam mě odvezli. Rentgen ukázal, že se o zlomeninu nejedná. Další vyšetření jsem už absolvovala doma. V Centru pohybové medicíny u profesora Pavla Koláře jsem hned zahájila rehabilitaci. Kotník se výrazně lepší, i když občas bolí. Rozhýbávám ho, už řídím i auto.

Spíš tím, že jsem nemohla holkám pomoci. Bezmocně jsem seděla s nohou nahoře a jen koukala. Prohrávaly jsme 0:2, ale Kanaďankám se také zranila hráčka, dokonce jsem jí musela půjčit berle, protože jiné tam neměli. Než se soupeřky oklepaly, bylo to 2:2, bohužel v tiebreaku, což je hra vabank, jsme prohrály a do světové Ligy národů nepostoupily. Škoda, protože se nám letos daří.

Hezky se to poslouchá (úsměv)... Pro mne to ale bylo smutné. Připravovala jsem se dlouho na Final Four, kterou jsme vyhrály a postoupily do Challenger Cupu o Ligu národů. Nakonec jsem v tom nejdůležitějším okamžiku pomoct nemohla. Mrzí mě to.

Věřím, že ano. Přípravu začínáme v půlce července, máme tam nějaké přípravné zápasy s Polkami a začátkem srpna startuje kvalifikace. Chtěla bych u toho být už v plné síle a formě.

To nehrozí. Hned po návratu z nemocnice jsem mu říkala, že bych to ve finále zkusila. Striktně to odmítl s tím, že nejde o olympiádu, ani evropský šampionát. Samozřejmě chtěl vyhrát, ale řekl, že nás čekají důležitější zápasy, a na ty mě potřebuje zdravou, takže se mám v klidu a pořádně doléčit.

Skupina je dost nabouchaná. Číňanky, Němky, Turkyně. Rozhodně nejsme favoritkami.

Vůbec ne! Nic předem nevzdáváme. My jsme šly do Evropské ligy a Final Four bez psychické zátěže, že musíme. I předseda Českého volejbalového svazu Marek Pakosta nám říkal, že léto se bere jako sehrávací. Máme nového trenéra, do týmu přišly nové hráčky. Braly jsme to tak, že můžeme a chceme. Třeba, když k tomu přistoupíme podobně i v kvalifikaci a nebudeme na sebe vyvíjet tlak, tak se něco povede. Ale pořád je to sport, a ještě k tomu volejbal. Když ve fotbale vede někdo 5:0, je zápas jasný, ve volejbale rozdíl pěti bodů nemusí nic znamenat. Stát se může všechno.

Neřekla bych labilní, ale je jiná než u mužů. Víc tam fungují emoce, nálady, různé pocity. Stačí se špatně vyspat, nebo nějaký, z mužského hlediska banální problém, a všechno je jinak. A když to potká v jeden den víc hráček, je zle. My jsme prostě ženské, nás nepředěláte. Hlava v ženském sportu dělá strašně moc a nevidíte do ní. Chlapi to mají jednodušší, všechno si vyříkají a jedou dál. U žen to neplatí. Určitě byste nechtěl trénovat tým, v němž je čtrnáct různě naladěných ženských (smích). To je pro silné povahy.

Může... Je to ale jako v životě, máte opravdové kamarády, kterým se můžete svěřit se vším, pak jsou lidé, s nimiž jdete maximálně na kafe, a potom i takoví, s nimiž byste ani na to kafe nešel. U žen jsou tyhle vztahy ještě vyhraněnější.

Určitě je impulzivní víc než čeští trenéři. Určitou výhodou je částečná jazyková bariéra, mluví se všemi anglicky. Obě strany tak volí vhodná slova. Jestli nám nadává, vlastně nevíme. Když mluví řecky, nerozumíme mu, ale vytušíme, že nás asi zrovna nechválí. Jinak je to dobrý psycholog, když křičí, tak proto, aby nás víc motivoval. Pochválí, řekne, aby si hráčka z chyby nic nedělala, zapomněla na ni a šla dál, že nejde o život. To vám každý trenér neřekne. Český kouč vám spíš vynadá. Ale u Jannise pochopíte, že už chybu nesmíte opakovat. Třeba ve Final Four nám jeho přístup moc pomohl. Dokázaly jsme obracet sety, v nichž jsme prohrávaly třeba už 17:22. To není v ženském volejbale až tak obvyklé. Přinesl do týmu nový impulz, který je zatím vidět velmi pozitivně.

Mám, je to Pavla Šmídová, za svobodna Vincourová. Známe se dlouho nejen z reprezentace. Jdeme spolu i do polského klubu Bielsko-Biala. K žádné ze spoluhráček, ať v reprezentaci nebo klubu, ale necítím animozitu. Ani to nejde, jsme profesionálky, volejbal nás živí, jsme na sobě svým způsobem závislé. V reprezentaci je nás hodně z ročníků 1992, 1993, společně jsme v roce 2010 vyhrály bronz na juniorském mistrovství Evropy. Máme k sobě blízko.

Není to jako ve fotbale nebo tenisu či hokeji, ale slušně nás uživí. Podmínky v Česku se zlepšily, o zahraničí a zemích, kde je volejbal hodně populární, ani nemluvě.

A velký! Počítala jsem s tím, všechno bylo podepsané a najednou přišla zpráva, že nic nebude. Už bych to nechtěla zažít.

Protože o mne měli zájem už dřív, ale tehdy jsem řekla, že dávám přednost zahraničí. S dobrou nabídkou přišli znovu. Bylo to už v době, kdy se rozběhla příprava, což není jednoduché. Nechtěla jsem také čekat, jestli se někde něco neuvolní. A tak jsem šla k největším rivalkám Prostějova. Ve fotbale by to bylo jako jít ze Sparty do Slavie (úsměv). Vážím si přístupu Olomouce. Vyhrála jsem s ní tři trofeje - domácí titul a pohár a k tomu i evropský MEVZA Cup. Byla to moje nejlepší sezona, protože jsem přidala vítězství ve Final Four, bohužel to páté zlato v boji o Ligu národů nevyšlo. Ale cítím se výborně fyzicky i psychicky.

Nabídku od nich jsem měla už loni, tehdy vyhrál Krakov. Letos mě chtěli znovu. Hraje tam moje bývalá spoluhráčka z Prostějova, slovenská reprezentantka Nina Herelová, hodně jsme spolu mluvili o všem, co se klubu týká, i proto jsem se rozhodla.

Určitě ano, hrály jsme i evropské poháry. V Polsku je volejbal úplně jinde než u nás. Plné haly, velký zájem lidí i médií, špičkové zázemí. Prostě velký sport.

Lákají, ale dostat se do těchto špičkových soutěží je hrozně těžké, ne že by to do Polska bylo snadné. Ve většině zemí platí omezení počtu zahraničních hráček, v Polsku jsou jen tři, jinde také. Zájem o mne byl, ale ne z klubů, jaké bych si přála. Věřím, že velká nabídka ještě přijde.

Vzhledem k tomu, že Polky jsou na rozdíl od nás na mistrovství Evropy, bude to později. První zápas hrajeme 28. října. Letní příprava začne někdy koncem srpna.

Těší mě to, ale jsou tu i další výborné volejbalistky. Letos mám dobrou sezonu. A to i díky skvělému zázemí, které mi rodina i přítel Radek Prokeš, který hraje hokej za Motor České Budějovice, vytvářejí. Třeba táta můj volejbal pořád strašně prožívá a moc mi fandí. Ale to volejbalové hodnocení nechám na jiných. Třeba jednou...

Přítele sice sebou vzít nemůžu, má svoje hokejové povinnosti. Budeme ale stále ve spojení, dneska je spousta komunikačních možností. Je to asi čtyři a půl hodiny autem, což není přes půl světa. Uvidíme se, jak to půjde. Na cestování jsem zvyklá, říkávám, že žiju v taškách.