Rubriky:

Míčové sporty

Nejsmutnější den evropského basketbalu. Mozart ze Šibeniku zahynul na německé dálnici

7. června 2020 16:33 - Praha

V hustých kudrnatých vlasech teď mohl mít stříbrné nitky. Chlubil by se kariérou, jaká nebyla souzena žádnému basketbalistovi z Evropy, a jeho jméno mohlo patřit do pantheonu legend NBA. Draženu Petrovičovi byl ale přisouzen jiný osud. Život chorvatské sportovní ikony vyhasl před 27 lety při nehodě na německé dálnici. Mozartovi ze Šibeniku bylo pouhých osmadvacet.

 

Twitter @tu_dor73

Ta zpráva byla natolik absurdní, že se jí člověk nějakou dobu zdráhal uvěřit. Podobně jako nechápal, jaké hrůzy se na začátku devadesátých let odehrávaly na Balkánském poloostrově, odkud geniální basketbalista pocházel. Bylo to přece v Evropě, pár stovek kilometrů od Prahy.

Na Petrovičův pohřeb přišlo v Záhřebu 100 tisíc lidí. Jeho rakev nesli plačící spoluhráči a zoufalou matku podpíral starší syn Aleksandar. Do toho zněly duté nacionalistické fráze, které nad hrobem četl z papíru jeden z místních politiků.

DRAŽEN PETROVIČ
(22. října 1964 - 7. června 1993)
Člen basketbalové Síně slávy
Hrál za Šibenik, Cibonu Záhřeb, Real Madrid, Portland a New Jersey
Nejlepší basketbalista Evropy 1986, 1989, 1992, 1993, nejlepší hráč MS 1986
Mistr Evropy 1989, mistr světa 1990, 2. na OH 1988 a 1992, 2x vítěz Euroligy

V osmdesátých letech se Evropou rychle začaly šířit zprávy o mimořádném basketbalovém talentu, který řádí v dresu Cibony Záhřeb. S úsměvem na tváři nastřílel kudrnatý teenager v jednom zápase jugoslávské ligy neskutečných 112 bodů! A další dny jakoby mimochodem 55, 60, 70...

„Doma byl jako anděl, ale když se objevil na hřišti, proměnil se v ďábla," tvrdila Petrovičova matka Biserka. „Člověk nevěděl, jestli má hrát, nebo se na Dražena dívat, aby mu něco neuniklo," řekl jeho pozdější reprezentační spoluhráč Toni Kukoč.

Zkrotil ho Brabenec

Když v roce 1985 porazili českoslovenští basketbalisté Jugoslávii ve čtvrtfinále mistrovství Evropy v Německu a Kamil Brabenec dokázal dvacetiletého Petroviče ubránit, bylo to bráno pomalu jako sportovní zázrak. Mozart se ale rozletěl do světa.

V roce 1988 odešel do Realu Madrid a po sezóně si přivezl domů červené porsche. „On ale nežil pro peníze, chtěl se posouvat pořád dál a dál," řekl Petrovičův bratr. Když v témže roce přijeli do Evropy šampióni NBA Boston Celtics změřit síly s nejlepšími evropskými celky, Petrovič byl připraven.

Archivní videozáznam ukazuje, jak hráči z amerického týmu, který je považován za jedno z nejlepších mužstev basketbalové historie, žasli, co s nimi černovlasý střelec provádí. „Extrémní talent, skvělý trojkař," uznala i superstar Celtics Larry Bird.

V době, kdy na palubovkách explodovala nejsilnější generace jugoslávského basketbalu, začala se ale nad mnohonárodnostním státem stahovat mračna. V roce 1989 Jugoslávci s naprostou dominancí vyhráli mistrovství Evropy v Záhřebu, o rok později triumfovali pod vedením kapitána Petroviče i na světovém šampionátu v Argentině.

Když ale v Buenos Aires oslavovali finálovou výhru nad Sověty, objevil se na hřišti fanoušek, který vedle basketbalistů rozvinul chorvatskou vlajku. Srb Vlade Divac mu ji vyrval z ruky a odstartoval tím kauzu, kterou si po svém interpretoval nacionalistický tisk. Pro Chorvaty byl Divac něco jako vrah, pro Srby naopak národní hrdina.

V Portlandu nebyl šťastný

Jedinečný dokument televize ESPN s názvem ‚Dávní bratři' popisuje, jak v tom okamžiku v podstatě skončilo letité přátelství kamarádů z jugoslávské reprezentace. Divac se vydal do Los Angeles, aby hrál basket s Magikem Johnsonem v hollywoodských Lakers. Petrovič ve stejnou dobu zamířil do Portlandu, kde ale nedostal adekvátní šanci.

„Zpočátku jsme si volali každý druhý den. Já mu říkal: Dražene, na nás se zase přišel podívat Jack Nicholson. A on: Vlade, já dal dneska dva body... Kluk, který v Evropě sázel padesát, šedesát bodů za zápas. Nechápal jsem to," říkal Divac.

V Petrovičovi se něco změnilo. Konflikt na Balkáně začal eskalovat a blízký vztah bývalých spolubydlících z reprezentačních akcí rychle vyhasl. „Přátelství budujete roky, ale může se zhroutit během vteřiny," povzdechl si Divac, kterého bude nešťastný příběh s vlajkou pronásledovat do konce života.

„Mohl jsem doma říct, že Vlade je dobrý kluk, ale to by moji kamarádi, kteří bojovali v první linii, nepochopili. Tvrdili mi: jestli se s ním budeš bavit, tak budeš mít problém s námi," vysvětloval své rozpolcení Chorvat Kukoč.

Zatímco Jugoslávie a Srbové byli mezinárodním společenstvím považováni za agresory a byly na ně uvaleny sankce OSN včetně zákazu účasti na sportovních šampionátech, Chorvaté hrát mohli a vedeni Petrovičem také patřičně zářili.

Na olympiádě v Barceloně se Chorvatsko probojovalo až do finále proti Dream Teamu. Zbylo na něj sice stříbro, ale minisouboj s největší americkou hvězdou dopadl vítězně pro Petroviče, který dal 24 bodů, zatímco Michael Jordan 22.

Bum, bum, bum. Nešlo ho bránit

Začalo svítat i nad Petrovičovou zámořskou kariérou. Portland ho vytrejdoval do New Jersey, kde se konečně kudrnatá hvězda začala naplno třpytit. „Vždycky jsem se na zápasy proti Petrovičovi těšil. Nikdy nebyl nervózní a byly to skvělé bitvy. Bohužel jich bylo tak málo," mrzelo Jordana.

„Dražen byl neuvěřitelný střelec, sázel vám trojky přímo pod nosem. Bum, bum, bum. Nešlo ho moc bránit. Na hřišti si taky pěkně zanadával ve svém jazyce. To se mi líbilo," líčila hvězda Indiany Reggie Miller. Petrovič dosáhl, po čem toužil. Získal respekt i za oceánem a v létě 1993 odletěl domů konečně jako hvězda NBA.

Byl však také velkým vlastencem, a když jeho země hrála v Polsku kvalifikační turnaj na mistrovství Evropy, spěchal za týmem. Chorvaté by to bez potíží zvládli i bez něj, jenže Dražen byl kapitán a cítil povinnost být u toho.

Osudná chvíle u Ingolstadtu

Po úspěšné kvalifikaci letělo celé družstvo do Mnichova, aby stihlo přípoj do Záhřebu. Kapitán se ale na poslední chvíli rozhodl jet autem se svou maďarskou přítelkyní Klarou. Po nějaké době Petrovič usnul v sedadle pro spolujezdce a počasí se prudce zhoršilo.

Nezkušená řidička nebyla schopná zareagovat, když se u Ingolstadtu pár stovek metrů před jejich volkswagenem zjevil nákladní automobil, který dostal smyk a zatarasil oba pruhy. Jela příliš rychle a brzdný manévr přišel pozdě. Náraz. Nepřipoutaný Petrovič proletěl předním sklem a hlavou vrazil do náklaďáku. Byl na místě mrtev. Petrovičova přítelkyně po týdnu opustila nemocnici a od té doby musela čelit výhrůžkám basketbalových fanoušků. O osm let později se provdala za německého fotbalistu Olivera Bierhoffa...

„Vybavuju si moment, kdy pod námi řádila bouřka, a kapitán nás požádal, ať se v letadle připoutáme. Nad mraky přitom svítilo slunce. Bylo po páté odpoledne. To byla chvíle, kdy nás Dražen opouštěl," vzpomínal spoluhráč Dino Radja. „Byl jsem na dovolené na Havaji a v televizi se najednou objevila Draženova fotka. Byl to naprostý šok," šeptal Divac.

Na pohřeb svého kamaráda do Záhřebu nejel, nechtěl jitřit národnostní vášně. Až po sedmnácti letech se vydal na místa, kde spočinul Petrovič. Jenže ani po takové době nebyl vítán. „Vlade Divac? Četnik," uplivl si před kamerou chorvatský mladík.

Divac přijel navštívit Petrovičovu matku a bratra. Po dlouhých letech konečně zazněly věty, které si chtěl říct se svým nejlepším kamarádem. A pak zbývala už jen návštěva u Petrovičova hrobu.

V tichu záhřebského hřbitova občas zakřupal sníh pod Divacovými podrážkami. Když srbský obr odcházel, položil na kraj žulové desky malou fotku. Jsou na ni dva oslavující mladíci, Chorvat a Srb, v modrých jugoslávských dresech. Kamarádi, kteří kdysi bývali bratry.

Marek Burkert, Sport.cz, Právo

Časová osa: Míčové sporty

Filtr článků - Míčové sporty