Článek
Šestkový volejbal se tehdy pod pěti kruhy objevil poprvé a Perušič patřil mezi benjamínky týmu, který od zlata dělila až prohra v tie-breaku se Sovětským svazem. „Pro mě to byl ohromný zážitek. Po olympiádě jsme ještě deset dnů jezdili v rámci turné po Japonsku, spali na zemi, objevovali další města,“ vzpomíná nyní osmdesátiletý Perušič.
Při současné formě na dědův stříbrný úspěch může Ondřej Perušič s Davidem Schweinerem navázat, ale olympijské zážitky mu bude moct jen závidět. Letos v Tokiu pozná při přísných opatřeních jen své sportoviště a olympijskou vesnici. „To je pro kluky blbý. My potkávali i na tréninkových hřištích sportovce, o kterých jsme předtím jen četli. O to přijdou,“ říká.
Ondřej Perušič (vlevo) a David Schweiner v Ostravě
Dlouho to přitom vypadalo, že Ondřej na rodinnou tradici nenaváže, vynikal jako talentovaný florbalista. „Pak se tam ale nějak nepohodl a přešel na volejbal. Pro mě dobře,“ usmíval se vitální Perušič, který si nemohl nechat ujít parádní jízdu svého vnuka ostravským turnajem.
„Byl jsme tu už předloni, kdy byli také ve finále, tak jsme se rozhodli přijet znova a udělali jsme dobře. Myslím, že sami kluci nečekali, že se zase dostanou tak daleko, ale strašně jim pomohl ten rok, kdy odložili olympiádu,“ vypozoroval.
Sám si přitom volejbal na pláži zahrál jen jednou, jako hráč Slavie VŠ Praha „Někdy v roce 1960 jsme hráli Pohár mistrů v Cannes, jasně jsme vyhráli, moc to neuměli. Ale pak nás pozvali na pláž a tam jim to šlo,“ vzpomíná s úsměvem.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
„Ale na koukání už se mi beach líbí víc, hlavně, když se klukům takhle vede,“ líčil Perušič, který má doma vedle olympijského stříbra i titul mistra světa z roku 1966.
Cenné kovy přitom sloužily jeho vnukovi i jako dětské hračky. „Dal jsem mu stříbrnou z Tokia, on mně nějakou taky stříbrnou z mládežnického turnaje, tak mi tam teď visí ta,“ směje se.
