Článek
Po prvním utkání se nabízí věta: „Hradec byl Besiktasi vyrovnaným soupeřem.“
Zní hezky. Pořád je ale příliš opatrná.
Přesnější je jiná.
Hradec měl Besiktas porazit.
Východočeský klub totiž nebyl sympatickým outsiderem, který devadesát minut odkopával míče a nakonec si vysloužil potlesk za to, že s tureckým gigantem neutrpěl debakl.
Jeden reprezentant vedle druhého, jedno známé jméno za druhým. Besiktas přijel na východ Čech s mužstvem, jehož životopisy by zaplnily několik stran. Chyběla snad jen nejzvučnější letní posila Leandro Trossard, který měl v Istanbulu za sebou pouhé dva tréninky.
Jiný level. Jenže rozhodně ne nedostupný.
Besiktas měl častěji míč, na první pohled působil lehčeji a techničtěji. Fotbal se ale nehraje na počet slavných jmen ani na cenu sestavy. Hraje se na góly. A k nim měl v prvním poločase blíž Hradec.
Votroci rychle zjistili, že proti nim nestojí nadpozemské bytosti. Stačil jeden povedený brejk, jedna přesná kombinace, jeden důrazný souboj a respekt z loga na dresu byl pryč. Domácí se osmělili, tribuny ožily a favorit začal mít problémy. Hradec se nesnažil utkání pouze přežít. Hrál, aby ho vyhrál.
Právě v tom spočívá největší hodnota celého evropského večera. Ne v tom, že český klub dokázal „držet krok“ se slavným protivníkem. Ale v tom, že se proti němu odmítl chovat jako malý klub.
Symbolickou postavou byl devatenáctiletý Abdullahi Umar. Ještě v minulé sezoně nastupoval v mládežnických soutěžích, teď vletěl na trávník proti Besiktasi, jako by podobné zápasy hrával každý týden. Byl rychlý, drzý a hlavně se nebál. Obranu hostů okamžitě rozhýbal a vykartoval Kassouma Ouattaru.
Besiktas šel do deseti. Narvaný Malšák cítil krev. Hradec měl utkání rozehrané tak, jak si před výkopem možná ani netroufal představovat.
A právě tehdy přišla lekce, kterou evropský fotbal uděluje bez slitování. Jeden nedostoupený hráč, jeden pozdě zachycený náběh, jedna nešťastná teč. Míč najednou plaval v síti.
Právě tím se velké týmy od těch ostatních často liší. Nejsou neporazitelné. Bývají však nemilosrdné. Nabídnutou chybu nezkoumají, nevracejí a neodpouštějí. Prostě ji potrestají.
Nejhorší, co by teď mohl Hradec udělat, by bylo spokojit se s potleskem, pochvalami a řečmi o sbírání zkušeností. Ano, výkon byl výborný. Ano, Votroci se soupeře nezalekli. Jenže všechny tyto věty mohou snadno zakrýt podstatnou skutečnost.
Hradec ten zápas neměl prohrát.
Trenér David Horejš to po utkání pojmenoval přesně. Takový zápas jeho tým zkrátka nemůže pustit. Ne po tolika šancích. Ne v přesilovce. A už vůbec ne po situaci, která předcházela gólu soupeře.
Jeho rozčilení je vlastně tím největším komplimentem, jaký mohl mužstvu složit. Nekonejšil hráče tím, že proti slavnému soupeři udělali maximum. Požadoval víc. Protože viděl, že na víc měli.
A to je možná nejdůležitější zpráva nejen pro Hradec, ale pro celý český fotbal.
Kvalita tu je. Často jí však předem svazujeme ruce přehnaným respektem. Zahraniční klub dostane nálepku giganta, jeho hráči se promění ve hvězdy a český tým jako by měl být vděčný už za to, že se s nimi smí potkat na jednom hřišti. Hradec tuto malost odmítl.
Do istanbulské odvety si sice poveze jednobrankové manko, ale také poznání, že dvojzápas stále žije. Jestli tam Votroci pojedou jako výletníci užít si zápas na slavném stadionu, bude brzy konec. Jestli jako mužstvo naštvané, že doma zahodilo vítězství, může se ještě stát ledacos.
