Článek
Páté a deváté místo na špičkově obsazených turnajích v Číně a Brazílii, stříbro v Turecku… Nepřekvapili jste takovým vstupem do sezóny sami sebe?
Perušič: Určitě je to nad očekávání. My měli povedenou už minulou sezónu, teď se nám povedly tři velmi dobré výsledky v řadě, ale přijde ta těžší část, kdy je musíme obhájit a udržet si výkonnost dlouhodobě, což je výsada nejlepších týmů.
Oba jste přitom k plážovému volejbalu zběhli od jiných sportů.
Schweiner: Já začínal asi ve třech letech v tenisové přípravce, hrál jsem až do čtrnácti, pak jsem přešel na šestkový volejbal, kde jsme se s Perunem jako soupeři občas potkávali. A k plážovému volejbalu jsem přešel kolem dvacátého roku.
Není to v porovnání s ostatními hráči pozdě?
Schweiner: Neřekl bych. Dřív byl trend takový, že k beachi lidi přecházeli od šestkového volejbalu, dnes už se častěji specializují od mladšího věku.
Ondřeji, vy jste byl zase úspěšným florbalistou.
Perušič: Hrál jsem od šesti do nějakých devatenácti za Spartu. Ale celá naše rodina je volejbalová, chtěli, abych to taky zkusil, tak jsem od deseti hrál přes zimu florbal a v létě volejbal. Jenže pak už byla třeba se rozhodnout. Hrál jsem ve florbale extraligu, zahrál jsem si i na juniorském mistrovství světa, měl jsem přestoupit do Tatranu. Jenže se to zadrhlo, přidaly se dobré výsledky na písku, tak jsem se rozhodl pro volejbalovou cestu.
Jak jste se pak dali dohromady?
Perušič: Rok jsme trénovali v jedné skupině, naše páry byly hlavními konkurenty v boji o účast na mládežnickém mistrovství Evropy. A po sezóně (2015) nám oběma přišlo jako dobré řešení se spojit.
Od začátku jste si sedli?
Schweiner: Častý scénář je, že týmy udělají boom ze začátku, vezou se na vlně, pak přijde chvilka, kdy se jim nedaří, a rozpadnou se. My jsme naopak od začátku pozvolna stoupali.
Jak důležitý pro váš vzestup byl začátek spolupráce s italským koučem Tomatisem?
Schweiner: Řekl bych, že zlomový. Od té doby jsme se zlepšili po všech stránkách.
Perušič: Předtím jsme trénovali s Ondrou Vlčkem, hodně nám dal a měl trpělivost s námi objet tu první sezónu, kdy jsme se rozkoukávali. Trmácíte se třeba devět hodin někam do Lichtenštejnska, prohrajete a končíte. To hodně týmů neustojí. S Andreou nás propojil Martin Lébl, který byl vedoucím úseku plážového volejbalu, znali se z Itálie. Teď trávíme většinu zimy s Andreou a kondičním koučem v Římě, od května do září trénujeme v Praze.
Od letoška Tomatis přibral i české mistryně Kristýnu Kolocovou s Michalou Kvapilovou. Nebáli jste se, jestli na vás bude mít dost času?
Schweiner: Andrea ho má teď určitě méně, protože má dvojnásobek práce. Ale zvládá to a my měli štěstí, že jsme zatím nehráli turnaje na jiném místě ve stejný čas.
Máte to jako plážoví volejbalisté těžší se sháněním sponzorů než ženy?
Perušič: Určitě. Přece jen lidi, kteří se o beach tolik nezajímají, ho mají zaškatulkovaný jako čtyři děvčata v plavečkách, dva polonahé chlapi si tolik nepředstavují. A druhý důvod je úspěch Maki a Kiki na olympiádě v Londýně.
Na Facebooku často zmiňujete vaše veselé příhody z cestování po turnajích. Která vás pobavila nejvíc?
Perušič: Jsou ty, kterým se smějeme už teď, a další, kterým se zasmějeme až za pár let… Mezi ty první patří, když jsem letenky na turnaj do Holandska zarezervoval o týden později, což jsme zjistili až na letišti u přepážky, když nás paní odmítala odbavit. Tak jsme koupili nové a lákavou nabídku letět tam za týden znova jsme odmítli…
A čemu se zatím nesmějete?
Perušič: Naši letošní cestě z Floridy do katarského Dauhá. Ve snaze ušetřit jsme přetaktizovali odlet. Kvůli bouři nad New Yorkem přesouvali lety do Miami, takže Dave se do letadla dostal, já ne a turnaj jsme nestihli…
Tento týden vás čeká turnaj v ostravské Dolní oblasti Vítkovice. Bude to nejzvláštnější prostředí, v jakém jste kdy hráli?
Schweiner: V industriální zóně budeme hrát poprvé. Zajímavý byl Montpellier, kde se hrálo v nákupním centru.
Perušič: Nebo olympijská kvalifikace v přístavu v norském Stavangeru, kde kolem jezdily parníky. A zajímavé je to pokaždé v Číně… Jednou přes smog nebylo vidět Slunce, jindy jsme přiletěli pár dnů po monzunu, kdy byly kurty pod vodou, navíc obehnané ostnatým drátem. To vám možná dodá pocit bezpečí, ale není to úplně nejlepší kulisa…
