Článek
Nabídka na cestu přes půl světa za šířením florbalové osvěty přišla přes dvojici Švédů, která zprostředkovala žádost od šéfa tamní unie. „Měli jsme jen pár dnů na rozmyšlenou, přítelkyně si nebyla jistá, ale teď určitě nelitujeme, i když to bylo náročné.“
Program měli nabitý, procestovali skoro celou zemi. Po příletu do Soulu následovaly dva dny na ostrově Čedžu, zpět do Soulu, pak Kwangdžu, Pusan, Tedžon…
Děti mají předpoklady
„Všude jsme absolvovali tréninkové bloky, večer byla chvilka se podívat do města a na jídlo,“ líčí Jendrišák, jemuž korejská kuchyně šmakovala. „Bavilo mě zkoušet věci, které jsem nikdy nejedl. Ale i příroda mezi těmi obrovskými betonovými městy byla hezká,“ líčil.
A jak na tom byli Korejci florbalově? Rozhodně je čeští vyslanci nemuseli učit držet správně hůl. „Je tam asi 5000 registrovaných hráčů, nároďák byl zhruba na úrovni naší druhé nejvyšší soutěže. A děti kolem 10 až 13 let nebyly o tolik horší než u nás,“ vypráví Jendrišák, který pro malé Korejce nebyl neznámou tváří.
„Trochu jsem se toho bál, znají hlavně Švédy jako je Kim Nilsson, ale dost dětí vědělo, kdo jsem. Tak nevím, jestli proto, že sledují florbal, nebo té akci udělali předtím propagaci,“ usmívá se jeden z očekáváných tahounů reprezentace při blížícím se florbalovém turnaji na Světových hrách ve Vratislavi.