Článek
Jak těžké je přemlouvat se k tréninku na vodě, když je těsně nad nulou?
Když ležím v posteli a vedle sebe mám zbytky čokoládových vajec, co jsem vykoledoval na Velikonoce, tak se musím opravdu hodně přemlouvat… (úsměv) Snažím se být do poslední chvíle zavřený v pokoji, kde je krásně teplo. Venku je horší studený vítr, hrozně mrznou ruce.
Jezdíte víc nabalený?
Musím najít kompromis, abych nenastydl ani se neuvařil. Na vodu mám vybrané tak čtvery elasťáky, v nichž se mi dobře pádluje, ale všechny krátké. A v ponožkách taky pádlovat nemůžu, tak jdu k lodi v kraťasech a žabkách a nahoře jsem nabalený jako na Sibiř.
Jak jste zdravotně zvládl návrat z Kalifornie?
Tam bylo kolem 22 stupňů, pořád tričko a kraťasy, takže velký skok. Trochu nastydlý jsem, ale před týdnem jsem se cítil hůř.
Měnil jste na tradičním soustředění v USA náplň tréninků?
Pořád stejné, jen časy jsem měl rychlejší a zabalil jsem míň úseků.
Co si pod tím představit?
Jak jsme tam šest týdnů, v posledních dvou toho má člověk plné zuby. A dojíždět tréninky, když už tělo fakt nemůže, je strašně náročné. Ale teď jsme jich dojeli do konce mnohem víc.
Vždycky jste se přitom do sezóny rozjížděl spíš pomaleji. Teď jste na tom fyzicky nejlíp?
Možná jo. Ono se říká, že to jde s věkem, že člověk jezdí vyrovnaněji v průběhu sezóny. Dřív jsem po návratu z Ameriky potřeboval víc odpočinku, teď jsem asi trénovanější.
Soustředění v USA jste si pokaždé dokázal zpestřit, co jste si nejvíc užil letos?
Byli jsme na NHL na Anaheimu, přes manažera nám sehnal lístky Ondra Kaše. Bohužel ten zápas nehrál, tak snad se potkáme příště a zajdeme třeba na pivo. Jezdili jsme na ryby, vzali jsme i trenéra, který ale asi nosil smůlu, a nic jsme nechytli. Aspoň s ním byla sranda… A byli jsme v parku Cuyamaca, kde jsme viděli podél cesty desítky divokých krocanů. Vyšlápli jsme asi do 2000 metrů, kde přes noc byla zima a studený vichr, až namrzly stromy. Přes den bylo patnáct stupňů a ze stromů padaly obrovské kusy ledu, to se taky jen tak nevidí.
Na sociálních sítích jste popisoval i dramatičtější historku, jak jste se málem utopil, když jste jeli na ryby, půjčený kajak se začal potápět a vy jste půlhodiny plaval ke břehu… K tomu na hladině lachtani, jejichž vztyčené ploutve vypadaly jako žraločí. Bál jste se?
Ani ne, spíš až pak jsem si uvědomil, že kdyby přišla ještě blbější souhra náhod a měli jsme smůlu, mohli jsme tam zůstat. Spíš jsem byl rád, že jsme nezpanikařili, i když jsme to trochu podcenili. Ale na Facebook jsem to napsal trochu přikrášleně, asi mám spisovatelské střevo po tetě (spisovatelka Dana Emingerová).
A ti žraloci?
Opravdu jsem nejdřív myslel, že to jsou oni. A kluci pak hlásili, že kde jsou lachtani, bývají i žraloci, tak jsme asi kolem pár proplavali. I kamarádka, která jezdí na paddleboardech, říkala, že tam občas nějaké vidí.
Máte díky povedené olympijské sezóně větší možnosti, co se týká tréninku?
Nějaké nové sponzorské smlouvy jsem uzavřel, ale to se projeví spíš během sezóny. Určitě se něco zlepšovat dá. Třeba Australani mají svůj vysokohorský institut v Itálii s kompletním zázemím. My v Livignu máme zaplacené ubytování a jídlo, ale tím to končí. Vozíme si člun, který v bahně potokem splouváme na jezero. Nemáme loděnici s molem, ale musíme přivazovat lodě na vlek, bojíme se, aby ho nikdo neodtáhl…
Za měsíc začíná v Portugalsku Světový pohár, kdy budete poprvé závodit vy?
Pojedu nejdřív českou nominaci, Portugalsko vynechám, rád bych jel v Szegedu, a když se nominuju na mistrovství světa, pojedu před ním ještě v Bělehradě. Takže dva ze tří svěťáků.
