Článek
Byl jste tak trochu ve stínu olympijských medailistů Vavřince Hradilka a Jiřího Prskavce, teď přichází doba Víta Přindiše?
Bylo by to hezké, ale ve stínu pořád jsem. Kluci zajeli a zajíždějí neskutečné výsledky a já bych potřeboval hodně zabrat, abych je vůbec někdy dohnal. Protože to, co má Jířa na triku, podle mě nikdy nedoženu. Ale já to nedělám kvůli úspěchům, ale kvůli takové atmosféře a pocitu, když se něco povede. A když z toho mám dobrý pocit já i diváci, je to nádhera.
Máte už titul vicemistra Evropy, byla teď radost větší?
Na Evropě jsem tehdy nic nečekal. Jel jsem třetí před koncem, dojel druhý a nevěděl, jestli budu mít medaili. Pak jsem to dost prožíval, přece jen to byla první individuální medaile. Ale tady je to doma a hodně jsem si to přál. Od té doby, co jsem si tady nevyjel v roce 2013 mistrovství světa, jsme tu chtěl něco ukázat a zajet, teď se mi to splnilo.
Tentokrát jste jako vítěz semifinále byl na startu poslední, jak jste se s tím srovnával?
Já tak startoval i vloni. Věděl jsem tehdy, že Jířa zajel totální megajízdu a vedl o několik vteřin. Já věděl, že musím jet hranu. Letos jsem nevěděl, jak jel, ale věděl jsem, že když pojedu to své, můžu jet stejně rychle jako v semifinále. A to se potvrdilo, což je úžasné.
Byl pro vás souboj s Prskavcem prestižní?
Ani ne, my si prostě přejeme. Mrzí mě, že ve finále nebyl i Vávra Hradilek, mohli jsme tam být zase všichni čtyři (i s Ondřejem Tunkou). Ale zase jsme ukázali, že to doma umíme a přejeme si. Když jsme stáli nahoře na startu, plácali jsme si, kluci mi fandili i v cíli, to bylo hrozně hezké. Ale Jířa mě tu minulý víkend dvakrát porazil, tak jsem rád, že jsem mu to mohl vrátit. (úsměv)
Není ve sportu úplně obvykle, aby vám v cíli fandil soupeř...
Jířa byl první, kdo mi gratuloval a říkal, jak mi to přeje. V tom je to krásné, já klukům také vloni přál, i když jsem byl první pod stupni.
