Článek
Patrik Eliáš se zotavuje z otřesu mozku, Milan Michálek kvůli stejnému zranění vynechal sedm zápasů. Nemáte s blížící se olympiádou o sebe větší strach? To určitě ne. Kdybych se o sebe začal bát, tak se mi na just něco stane.
Alespoň že nemusíte do Čechova, kde je to o zdraví. Pouštěl jste si jejich hromadnou bitku s Jágrovým Omskem? Díval jsem se. Ale já s nimi tyhle zkušenosti nemám. V Čechově jsme loni hráli pohodovej zápas, dokonce jsem jim dal hattrick. Pravda je, že proti nám nenastoupili ti jejich největší rváči Verot a Perrott. Bitky k hokeji patří, ale to, co předvedli s Omskem, bylo trochu moc.
Máte spočítané, kolik utkání vám chybí do zahájení olympijských her? Pět (rozhovor vznikal v sobotu dopoledne – pozn. red.). Jenže my tu zrovna nemáme moc velkou pohodu. Ze čtyř zápasů venku jsme tři prohráli, takže do přestávky to musíme vylepšit.
To jest všechno vyhrát? Magnitogorsk je top klub. Nevyhrajeme jedno utkání z deseti a hned je oheň na střeše.
Z Magnitogorsku jede do Vancouveru kromě vás už jen 40letý Sergej Fjodorov. Probírali jste spolu olympiádu? Prozatím nestíháme, jen jsme si pogratulovali k nominaci. Ale chystám se, že tak zápas dva před Vancouverem ho trochu pošťouchnu. Ale to on si asi plánuje taky.
Berou vůbec Rusové před olympiádou český tým jako jednoho z konkurentů v boji o medaile? Oni nás neberou vážně ani při Euro Hockey Tour. Pořád nám říkají, že jsme poslední, maximálně někde třetí. Prostě machrují. Určitě nás nikdo nefavorizuje. Maximálně se mluví o Kanadě, ale spíš jen Rusko, Rusko, Rusko…
S příchodem Fjodorova se určitě změnila hierarchie v kabině. V zámoří si jeho spoluhráči chválili, jak se s ním výborně vychází. Nezměnil se po návratu do Ruska? On je skvělej člověk, ale v kabině ho moc není slyšet. Sedí ob jednoho hráče vedle mě, a kdybych nevěděl, jaká je to hvězda, tak si ho vlastně nevšimnu.
Takže všechno je stejné jako loni? Právě že ne. Přišlo šest nových hráčů. Letos není poznat, kdo je první a kdo čtvrtá pětka. Točíme se i na přesilovky.
Změnilo se chování lidí z klubu, když se dozvěděli, že poletíte do Vancouveru? Myslíte, jestli jsem před nimi nějak vyrostl? To myslím že ne. Je to pořád stejné.
Vy jste říkal, že jste byl ze své nominace v šoku, ale v některých spekulacích, třeba u nás v novinách, se vaše jméno mezi vyvolenými objevilo. Takže trochu čekat se to asi dalo, ne? To se ke mně ani nedoneslo. Dodatečně děkuju deníku Právo za důvěru (směje se).
Rádo se stalo… Ne fakt! Já si dával tak pětiprocentní naději. Říkal jsem si, že v té přestávce nejspíš poletím s Magnitogorskem do Dubaje a vezmu s sebou i rodinu.
Takže kouč Růžička naštval vaši manželku. (Smích) Ne, to ne. Manželka je strašně ráda, že budu na olympiádě, moc mi fandí.
Nebylo ale ve vaší kariéře všechno vždycky růžové. Před takovými pěti šesti roky jste si nic podobného plánovat určitě nemohl… (Zvážní) Já jsem si prošel hodně těžkým obdobím, když už jsem byl skoro vyhozený z Pardubic. Ale všechno se to změnilo po té mistrovské sezóně. Mančaft se dával hodně těžko do kupy. Trenéři mi dali šanci a já začal hrát.
Potom už přišla pozvánka od Aloise Hadamczika na mistrovství světa do Rigy… No jo, čtyřikrát po sobě jsem jel na šampionát. Existují výjimeční hráči a pak je velká skupina těch, co jsou na přibližně stejné úrovni. Záleží na tom, jestli dostanete šanci a máte pak i trochu štěstí…
